Země Zunn - Strážce - 14. Cesta domů

U večeře nebylo nikomu do řeči. Smutek zahalil celý hrad. Princova tvář byla plná bolesti. Po večeři se děti samy vytratily ze sálů do svých pokojů, aby si tiše sbalily a nachystaly se na cestu do Bílého hrádku. Mlčky se rozloučily se všemi v sále stiskem ruky. Kočár s lůžkovou úpravou je čekal před hradem. I když se král snažil zadržet Faragona, aby ještě přečkali do rána, neměl čaroděj stání a tušil, kolik klidu budou potřebovat královští manželé s princem na urovnání myšlenek a překlenutí všeho zlého, co zažili. I ostatní královské rodiny se tiše po večeři přepravovali kočáry taženými Zlatorožci do svých říší. Také oni dobře chápali, že tohle neštěstí se týká všech, ne jen Říše zvířat.

Ráno se zdálo růžové a provoněné sluncem. Prostě, jako by se předchozího dne docela nic nestalo. Naše cestovatele bezstarostně spící zastihlo kousek od Bílého hrádku. Nikdo z nich netušil, jakým nápojem je to před spaním Faragon napojil. Věděl, že děti potřebují posilující spánek beze snů a bez zbytečných starostí. A tak se také pomaličku probouzely. Odpočaté a plné energie.

„A, dobré ráno, přátelé. Doufám, že se vám dobře spalo.“

Tlesknul….a prodloužená lehátka se začala pomalu zkracovat a naklápět do polohy v sedě.

„Jak je možné, že se sem napříč vlezlo šest dlouhých lůžek?“ zamyslel se Vilém.

„No to víš, kouzlo?“ usmál se lehce čaroděj.

„Za chvíli jsme ne hrádku. Naši čarodějové nám už nachystali snídani, tak se těšte. Valerius je náramný mistr.“

„Víte, Archibalde, rád bych si potom prohlédl celý váš hrad i zahradu. Vlastně jsme ji neměli čas ještě projít. Spěchali jsme do Říše rostlin….Připadá mi to tak dávno.“ Zamyslel se Viktor.

„No, máte ještě pár dní do vašeho bezpečného návratu, tak myslím, že by to šlo. Budu vám po večerech vyprávět staré příběhy země Zunn a možná se dovíte i něco, co bude užitečné pro váš další život.“

„Prima,“ usmála se Patrika. Na dlouhou dobu měla všech nebezpečných dobrodružství plné zuby a netoužila po ničem jiném, než po klidu, odpočinku v tiché zahradě a také po brzkém návratu domů.

-

Bohužel je v tyto dny čekal i pohřeb Faragonova přítele na Bílém hrádku, moudrého čaroděje Sárona. V tichosti přijely i odjely královské kočáry, i princ Ruland se zúčastnil smutného obřadu, protože si velmi dobře uvědomoval, že za něj starý kouzelník položil svůj život. Na děti to zanechalo celé dva dny ještě velmi silný dojem, až mladí kouzelníci se domluvili, že musí děti trochu rozveselit.A proto chystali překvapení hned na další ráno.

Valerius se usmíval v hradní bráně a pokynul všem směrem do zahrady. Ano, snídaně byla nachystaná tam, pod obrovským časostromem. Pario za chvíli přinesl plné džbány ovocné šťávy a ranní hostina mohla začít. Jen Palla stála bokem u nízkých keříků. Faragon pojedl jen velmi skromně, tiše promluvil na dívku a odešli spolu do hradu. Valerius i Pario se snažili být těmi nejlepšími společníky, i když jim prožitky minulých dní ještě ležely ve tváři. Ale přemáhali se statečně.

Pario zahlédl upřený pohled Viktorův, s jakým sledoval odcházející dvojici.

„Víš, není to pro ni lehké. Měli být za pár dnů zasnoubeni a teď….“

„Nedá se s tím něco udělat?“ Otočil svůj zrak na Paria.

„Dá, ale ne tak, jak by sis myslel a přál. Lest se dá obejít zase jenom nějakou lstí. Faragon je velmi vzdělaný a moudrý muž. Princ má čas dvě,…tři…léta, než se bude muset oženit. Do té doby Faragon určitě něco vymyslí. Nepomůže Palle, ale zachrání celou zemi. Podle toho, jak se tváří, myslím už něco málo tuší.“

I Viktor se teď pokusil pousmát. Zahradou vládl naprostý klid, jen sem tam v keřích zatrylkoval drobný pěvec.

-

……“jistě že ne. Nemělo se to stát. souhlasím s tebou, ale vidíš, že této lsti se nedalo zabránit tak, jako bychom to chtěli. Já sám ponesu celý život svou vinu jako břemeno. Nepodařilo se mi uchránit prince před kletbou.“

„ale Archibalde, já tě přeci z ničeho nevidím. Odpusť, jen to hrozně bolí,“ vzlykala Palla opřená hlavou o staré křeslo.

„Pojedeš teď nejméně na dva fatony ke své matce na ostrov. A myslím, že výcvik předčasně ukončíme a stanovím tě po nějakém čase čarodějkou I.řádu pro ostrov. Budeš tam mít svou pravomoc, svůj klid a postaráš se o bolesti lidí v obou osadách. Pochopitelně….budu tě chodit pravidelně navštěvovat a ještě tě v něčem zdokonalovat. Zbytek už zvládneš sama silnou vůlí a poctivým studiem. Po několika letech z tebe bude hotová čarodějka a budeš moci pomáhat všude, kde je třeba.“

„Myslím, že to bude v této chvíli  nejlepší. Máš pravdu, Archibalde. A možná….časem bych chtěla trvalou službu za Q-branou mezi prostými lidmi planety a hlídat živly z druhé strany. Tak …jako Katanga. Nemyslím pracovat v knihovně, ale určitě se tam najde práce pro dobrou kouzelnici.“

„No, to probereme až tak za půl roku. Uvidíš potom sama, kam budeš chtít nasměrovat svoje životní poslání. Teď je vše příliš nejasné a ty potřebuješ odpočinek. Přijedu tě navštívit za dva fatony. Ty odpočívej a trochu studuj. Ostatním vzkážu, že je srdečně zdravíš.“

Potom zapískal jako flétna a z nebe se sneslo  krásné zvíře se zlatými rohy. Palla lehounce naskočila a Zlatorožec zmizel v mžiku v mracích.

Když se vrátil dopředu před hradní bránu, kde děti a ostatní kouzelníci dojídali poslední koláčky, ulpěly na něm jen tázavé pohledy.

„Poslal jsem ji domů a vás srdečně zdraví. Je to pro ni teď  to nejlepší.

No…a vy pojďte, slíbil jsem vám prohlídku mojí zahrady.“

-

Hrádek  působil oproti královským sídlům velmi skromně, byl však na mnoha místech velmi zajímavý. Rovněž zahrada byla skromnější, přesto však velmi rozlehlá a kromě stromů se tady ukrývaly i záhony s čarovnými bylinami. Všichni se tady snažili objevit co nejvíce zajímavého. Tak jim dal jeden večer například Faragon ochutnat lektvar smíchu. Smáli se více než hodinu a Petr potom kňoural, že ho bolí celé břicho. Další večer si lízli lektvaru , po kterém jim zezelenaly vlasy. Naštěstí jen do rána. Kdyby se takhle vrátili domů, asi by pěkně vyděsili své rodiče.

Nicméně i na vážné popovídání zbýval čas těsně před usnutím. Uměli už vyjmenovat všechny fatony, jména všech čarodějů země, rostliny, které jsou jedovaté, bylinky do lektvaru smíchu a spoustu jiných věcí.

Procházeli se po zahradách a prohlíželi jednotlivé rostlinky a stromy. Viktor si zvyknul sedávat v odpoledních hodinách na vyřezávané lavičce u fontánky s modrou vodou. Na té ho také jednou našel Faragon, když nesl do své alchymistické kuchyně kytičku bylinek.

„Vím, na co myslíte…a …chtěl bych vám pomoct,Archibalde.“

„Vždyť ty mi taky pomůžeš.“

„Jak?“

„Až nadejde ta pravá chvíle….pojď se mnou nahlédnout do Živé knihy. Má mysl už je zcela klidná a připravena na věci budoucí.“

Do sálu, kde zlatá kniha trůnila na vyřezávaném stolku, dopadaly odpolední paprsky slunce.

Ticho,které bylo až ohlušující, se táhlo daleko za zahrady. Nikde nebylo slyšet ani ostatní hosty hradu. Dívky se většinou procházely mezi květinovými záhony, Petr se pokoušel marně objevit v zahradách Bílého hrádku dobrodružství a Vilém opatrně zkoumal v malé alchymistické dílně čarodějově různé přístroje a nástroje.

„Postav se vedle a zkus se jen tiše zadívat do Živé knihy, potom mi řekneš, zda-li jsi něco viděl,“ usmál se povzbudivě Faragon a Viktor popošel blíže.

Jen zlehla otevřel hřbet knihy a ta ihned začala listovat svítivě mlžnými stránkami, nejdříve pomalu, potom rychleji až zase zpomalila.

Viktor neviděl nejdříve nic. Jen jako by opar či mlha se zjevovala na jednotlivých listech. Potom uviděl zřetelný nápis kletby  -  ………….ŽÁDNÁ ŽENA ZEMĚ ZUNN DĚDICE TRŮNU NEDÁ TI ………….

Přesně tak, jako se zjevil před očima všech . Potom se mu za krátkou chvíli zjevila jeho vlastní tvář a vedle ní další čtyři zamlžené tváře . Nebyly vidět, ale tušil, že jsou to jeho přátelé …..a najednou , zcela zlehýnka a téměř neznatelně se objevila jen v mlžném přísvitu pátá tvář, která v okamžení zmizela. Potom už neviděl nic, vůbec nic. Faragon ještě chvíli zamyšleně hleděl do listů Živé knihy . Viktor byl tak zamyšlený, že si ani nepovšimnul, že je kniha znovu zavřená a Faragon upřeně zírá na něj.

„CO? Vyštěkl krátce.

„Nic chlapče, jen se v klidu posaď a povídej.“

„No…..viděl jsem v mlze ten nápis….kletbu….a pak…..sám sebe a asi ještě kluky a holky, ale nejsem si úplně jistý, nebyli vidět.“

„To je úplně v pořádku Viktore, nemůžeš vidět vše, zvláště, když s knihou nemáš žádné zkušenosti, ale i tak jsi toho viděl mnohem více, než někteří kouzelníci země Zunn a to je obdivuhodné.“

„To není všechno, „křiknul Viktor,“ještě se tam objevila pátá tvář, ale vlastně bez tváře. Vůbec netuším, kdo a proč.“

„Ale tušíš, říkal jsem ti , že přivedeš pátého a ten pomůže obejít kletbu.“
“Jak? Zabije Axiona Zlomorda? Zbourá mu hrad? Prokleje ho?“

„Pomalu….pomalu, chlapče. Co kdybys to nechal na tom pátém členovi tvé budoucí výpravy?“

„No….ano. Kdy to bude?“ netrpělivě se vyptával Viktor.

„Jestli je to tak, jak nám napovídá Živá kniha, bude to za dvě léta. Nepůjdete ale do světa kouzel, jako jste šli teď.“
“Proč? Co se děje?“

„Axionovi se zdařilo jedno zlé kouzlo, totiž vlastně jen podklouzlo, ale i tak mu to uvnitř hradu dá spoustu síly k tomu, aby škodil na dálku. Za dva roky se bude blížit princův věk, do kterého si musí vybrat nevěstu. Nesplní-li termín…..černá moc  hradu  za jezerem…bude sílit. A vy přijdete do doby temna, kdy budeme muset vyřešit mnohé……mnohé zlé věci, než se dá vše na tu správnou cestu, ale věřím, že si srdcem vybereš správně svého pátého přítele. A věř mi,…vybírej opravdu srdcem a nenech se zmást myšlenkou, že ti nebude ten nebo ta dotyčná připadat jako nějaký hrdina. Čelíme kletbě a ta je dílem lsti a zase jenom lstí, ne silou můžeme kletbu zcela zlomit.“

„VY UŽ VÍTE, JAK TU KLETBU ZLOMIT“ najednou blesklo  Viktorovi hlavou.

„To teď není důležité, chlapče,“ pousmál se kouzelník, „teď je důležité, abys věřil sám sobě, tomu, co cítíš a ne tomu, kam tě chce nasměrovat tvůj rozum. Výběr přítele pro cestu do Země Zunn nelze cestou rozumu,…proto pamatuj…jen srdcem.“

Viktor horlivě přikyvoval a jeho tvář zářila štěstím.

-

Velké koše se všemi dary putovaly do hradního sklepení, kde na ně čekal vstup do Q-brány a cesta zpět do jejich světa.

„Vše si necháte v zámečku, celý koš přinést domů by nebylo dvakrát rozumné. Po kouscích jako dárky od kamarádů, věřte, bude to mnohem méně nápadné.“

Všichni měli pocit knedlíku v krku. Rozloučit se s člověkem a zemí, kterou si i přes mnohá nebezpečí tak zamilovali.

„A uvidíme se…než uplynou ty dva roky?“ polkl Petr nasucho.

„Ale samozřejmě. Zavolám si vás občas do zámečku, vy už víte jak, ale někdy v odpoledních hodinách, ne v noci pochopitelně. Sejdeme se třeba před vánocemi, souhlasíte?“

„Ano, ano,“vyskakovali všichni.

„A také si můžete jít popovídat za paní knihovnicí, když si nebudete vědět rady nebo budete chtít nějaké informace.“

„Za Katangou?“ podivil se Viktor, „mělo mě napadnout, že není z tohoto světa. Už jen to jméno a kouzelný stůl s mapou Země Zunn.“

Faragon popovytáhl obočí.

„I ten se vám podařilo objevit? Vidím, že Strážce byl opravdu dobře zvolen. Svým důvtipem v budoucnu zmůžeš hodně. No a s tebou budu občas Viktore promlouvat i jinak . Pamatuješ se, jak jsem se ti zjevil v pokoji jen jako mlžný opar? Tak tahle kouzla umí časostrom. Moji mysl přenese v prostoru a čase, kam si přeji a mohu tak rozmlouvat z konkrétní osobou. Stačí kousek jeho kůry hodit do Živého ohně.“

Faragon se šibalsky usmál a pohladil svoji bílou bradku. Potom se otočil k dětem zády a udeřil holí o zem. Znovu se objevil rudě hořící oblouk, který už tak dobře znaly. Přes citrónovou a modrou se rozzářil do zelena a to už všichni věděli, že je to bezpečná cesta domů.

„Prosím,“ pobídl Archibald Viktora, „a nikdy nezapomeň, že ty musíš projít vždy první. Sic by to ti ostatní, které bys upřednostnil, zaplatili životem.“

Jeden za druhým se ztráceli v plamenech a Faragon prošel zase jako poslední. Ocitli se ve známé velké jeskyni. Archibald se otočil ke skále a jemnými pohyby ruky naznačil, jako by něco zvedal nahoru. V malém okamžiku se objevil známý stříbrný válec a všem se sevřelo srdce. Opravdu to všechno končí. Beze slova nastoupili do mlžného objektu. Jen stěží, pohrouženi do myšlenek zaslechli Archibaldova slova.

„ABDITUS VITIA.“

Ucítili tlak v hrudi, jak se s nimi dal Krtek prudce do pohybu a po chvíli slyšeli i šplouchání vody. Přes hladinu jezera a  starou studnu se dostali zpět do místnosti v zámečku.

„Zůstaň takový, jako jsi, hochu, a věř, že dobrota srdce, laskavost a zdravý rozum překoná i ty největší překážky. A považuj si svých přátel, jako jsou tito a pak bych, zvláště dnes, rád vyzvedl Petra, který neváhal nasadit svůj život, aby zachránil ten tvůj,“ položil s dojetím Faragon chlapci ruce na ramena a rozhlédl se i po ostatních.

„Teď už se sem dostanete bez problémů, pro vás bude klika zámečku navždy otevřena. Můžete sem přijít, kdy se vám bude líbit a není vyloučeno, že se tady i potkáme, jak míchám nějaký ten lektvar z vašich bylin,“ usmíval se Faragon.

Otevřel dveře do pokojné a tiché noci, ve které se jen tiše ozýval koncert cvrčků.

„Ještě jsem vám chtěl říci, …Filip dnešní noci vše zapomene, že jste mu někdy o mě vyprávěli, že mě viděl u rybníka, ..vlastně, nikdo, kdo mě viděl, si to už po dnešku kromě vás nebude pamatovat.

Přeji vám vše krásné a dobré a těším se na další milé setkání s vámi.“

Každému zvlášť potřásl pravicí a ještě když se rozpouštěli v noční tmě, stál ve dveřích zámečku a čekal, až se mu zcela ztratili z dohledu.

Tiše se skupinka dostala až na křižovatku, kde se jejich cesty dělily.

„Tak ahoj, děcka,…navrhuju, abychom se zítra po obědě, až se trochu vyspíme, sešli v zámečku a vezmeme si z našich košů alespoň jednu věc odtamtud už domů,“ promluvil Vilém první.

„Jo, jasně,“ vydechl šťastně Viktor.

Najednou jim bylo lehko u srdce, vždyť nic přeci ještě nekončí, jen pro tentokrát….

Na věži odtloukla půlnoc.

„A nezapomeňte, byli jsme pryč jen hodinu, ne že se budete ráno vítat s vašima …“ křenil se důležitě Petr se vztyčeným ukazováčkem.

„Ahoj, ahoj.“

„Ahoj.“

-

Tifani jen mírně pozvedl hlavu ve svém koutku, když se Viktor vplížil do svého pokoje .

Když se převlékl do pyžama, podařilo se mu shodit dosti těžkou knihu na zem. Za chvilinku stál ve dveřích táta a rozespale zíral na svého syna.

„Co tady furt vyvádíš? A co porád couráš na záchod, prosím tě?“

Viktor se nejdříve lekl, ale pak si oddechl a pousmál se.

„No…moc sem se večer napil. Moc rád tě vidím tati.“

„No…to je úžasný, tak se uvidíme zase u snídaně, dobrou.“

Dveře zacvakly a za pár sekund se rozléhalo domem zase jen ticho. ……