Země Zunn - Strážce - 10. Trolamin

Hranatý půdorys kamenné stavby až do prvních pater – potom už pokračovala obvyklá směs písků s pryskyřicí – zjemňovala zahrada kolem. Mezi balvany probublávaly teplé prameny, nesčetné fontánky se žlutou a modrou vodou se ukrývaly mezi nízkými keři mamurr, bohaté záhony pestrých květin a kolem zdí velké rabutany. To vše činilo zámek útulnějším, než ve skutečnosti vyhlížel. I tak celý kraj dýchal úmorným vedrem ze vzdálených sopek a teplých pramenů. Nebýt neustálého zavlažování, nic by tady nerostlo. „No to je hrůza, ten vzduch se tady ani nehne,“ mával před sebou  Petr oběma rukama. „ Máme plné truhly zunnských šatů, ale v tomhle vedru by snad byly lepší plavky,“ úpěla Natálie. „ No,…plavky tady zrovna nemají pro vás nachystané, ale něco lehčího určitě dostanete,“ usmál se Faragon.

Král Ohnivír s královnou a asi šestiletým princem uvítali své hosty ve velkém, příjemně chladném sále. Hned vám dáme do pokojů poslat naše lehoučké oblečení. Osvěžující lázeň a džbány mamurrové  šťávy už na vás čekají. Nebudeme vás déle zdržovat, Archibalde. Víme jak jste po té cestě unaveni a vyčerpáni a malé osvěžení jistě přijde vhod. Odpočiňte si a přibližně za hodinu si vás dovoluji pozvat do modrého sálu na večeři.“

Králova laskavost a milé úsměvy královny oblažily unavená srdíčka dětí. Měly obavy, aby druhý král v dalším království nebyl tvrdý a pyšný, ale jak se zdálo, laskavostí a srdečnosti je v každém království velká spousta.

Viktorovi se v jeho chladném uvažování mihla myšlenka, že po dlouhé cestě, kdy pouze pojídali koláčky  a zásoby ovoce v kočáře, se dobrá večeře jistě hodí. Bezmyšlenkovitě oblékl krátké kalhoty a lehounkou bílou košili, jak jinak, na rukávech bohatě zdobenou ornamenty. Po osvěžující koupeli ve vaně na čtyřech zlatých nožkách, samozřejmě ve žluté vodě s bylinkami, to bylo velmi příjemné. Zaprášené šatstvo složil a zcela samozřejmě podal lokaji, který právě po zaklepání vešel.

-

Natálce připadalo, že si obléká motýlí křídla. Lehounké růžové šaty na těle spíše příjemně chladily.V modrém sále už seděli všichni, když Natálka s Patrikou  přicházely. Královská rodina, Faragon, mladí čarodějové i chlapci. Všichni ve svěžích barvách.

„Na vaši počest,“ pozvedl král číši, „jsem nechal ze všech říší dovézt to nejrozmanitější ovoce, napéct nejlepší cukroví a dorty. To vše pochopitelně po pořádné večeři. Vezmete si i na pokoj.“

Jeho veličenstvo položilo číši a zatleskalo.

A už se rojilo služebnictvo. V rukou mísy s pečeněmi, zeleninou a džbány lahodných moštů.

„První chod,“ usmál se král na všechny kolem a zapíchnul vidličku do pečeně.

Biftečky z blestrů, marinovaní rudí pávi, uzené ryby, opékané i vařené rombury a pečené pukavice. Co oko ráčilo, to jste si mohli dát.

Druhý a třetí chod, tedy zákusky , dorty, ovoce a ovocné šťávy, už splýval dětem dohromady.Nacpaní k prasknutí se ještě všichni rozhodli, že navštíví královskou zahradu a každý si loknul ještě po doušku Modré vody.

„Král slíbil, že nám zítra domluví návštěvu v dolech. Půjdeme se podívat do podzemních slují, jak se těží zlato.“

Faragon vypadal na oko spokojeně, uvnitř ho ale sžíralo varování Živé knihy. Jen Viktor  byl schopen zachytit tento vnitřní nepokoj, který mu svíral útroby. Ještě večer rozmlouval čaroděj s králem a vyptával se na blízká jezera. Chtěl se dovědět, které skrývá temnou vodu a tedy i druhého sluhu TRIMORU. Děti usnuly rychle. Netušily přesně, co se dověděl Archibald s Viktorem od Živé knihy. Věděly, že je dva čeká někde další nebezpečí, ale kdy a kde, to vlastně nevěděl ani Faragon.

Viktor ležel v posteli s otevřenýma očima a v duchu slyšel znovu Faragonův hlas.

-VODA SKRÝVÁ ZLO, TMAVÁ VODA V ŘÍŠI ZEMĚ. JEN PŘÁTELSKÁ RUKA ZACHRÁNÍ TĚ. POSTIHNOUT MŮŽE VÍCE LIDÍ, KDYŽ DO TÉ VODY ZACHRÁNCE NEVSTOUPÍ A S POMOCÍ ODDANÉHO PŘÍTELE A MOCNÉHO ČARODĚJE DRUHÉHO SLUHU TRIMORU NEPŘEMŮŽE. PAK DO SEDMI DNŮ ČERNOU VODOU ŘÍŠI ZEMĚ ZAPLAVÍ. –

Znamená to tedy, že někde je jezero či řeka s černou vodou a v ní ukrytý další netvor? On se do ní musí vrhnout a spoléhat na pomoc přítele a kouzelníka. Správně. Musí najít temnou vodu. S touto chladnou úvahou Viktor beze snů usínal.

-

„No ale v těchhle papírových šatičkách tam nemůžete, slečno Brechtová, “ usmál se Faragon, když dívka přiběhla po snídani před hradní bránu. Máte v pokoji nachystané pořádné pevné šaty. Pod zemí je docela zima. Tak se utíkej převléknout, ať na tebe dlouho nečekáme,“ mrknul na Natálku a potom se otočil ke skupince dětí stojící za ním.

„A my dva, Viktore, se potom odpoledne vydáme na obhlídku místní krajiny, je třeba ji dobře prozkoumat a najít to, co nalezeno být musí“.

Děti se raději na nic nevyptávaly.

Do hluboké šachty se spouštěli nadvakrát ve velké kleci. Vybaveni lucernami procházeli širokými chodbami kolem usmívajících se Zunnů, kteří pod zemí pracovali. Hlavní chodbou se táhlo úzké koryto, po němž pluly malé člunky naplněny vytěženou horninou. Ano, skutečně pluly, i když žádná voda korytem neprotékala.

„Takové malé kouzlo, aby se usnadnila lidem práce,“ usmíval se Faragon, když uviděl úžas na tváři dětí.

Ty si brzy všimly, že těch kouzel je pod zemí víc. Zunnové nemuseli pracně bušit do stěn, aby získali, co chtějí. Přikládali jen malé černé krabičky a hornina se po chvíli vysypala sama. Potom už jen stačilo posbírat úlomky a naskládat je do člunků. Žádný hluk a žádný prach.

„To je něco jako vaše železo. A tadyhle, kousek za rohem, se těží zlato. Můžete si uloupnout na památku. Není to u nás taková vzácnost. Běžně se používá na nádobí, nábytek, samozřejmě na šperky i na zlaté nitě. Každý člověk v naší zemi má doma spoustu věcí ze zlata. Ale to už jste si určitě všimli na některých návštěvách .“

Chodba, kterou prošli za chvíli končila a ústila do širokého kamenného sálu, jenž úplně zářil ve svitu luceren. Potkali jen tři Zunny, kteří lehounce a bez námahy postrkovali před sebou své člunky naložené ryzím zlatem. Prošli celý zlatý sál. Dále se zdála být jen další prázdná chodba.

„Ááá, tady zřejmě cesta končí,“zarazil se po chvíli Archibald, když společně dorazili k nízkému zábradlí, které mělo každého uchránit před pádem do hloubky. Za zábradlím se totiž do všech stran a hlavně dolů otevírala prostorná jeskyně, kterých tady bylo v okolním podzemí nesčetně.

„Moc se nenaklánějte, ať nepřepadnete,“ upozorňoval vlídně čaroděj.

Dívky každá šťastně tiskly svůj dílek zlata, když kousek za zábradlím uviděla Patrika nádherný velký valounek. Byl veliký alespoň jako pěst a zářil nasvícený lucernou jako malé slunce.

„Archibalde, prosím, jenom se natáhnu pro ten kousek zlata,“žadonila dívka.

„No, dobrá,“ zabručel čaroděj, „zdá se, že tě popadla zlatá horečka. Podařilo se ji odsunout zábradlí a ejhle, ze rohem se objevila cesta ústící do nízkého tunelu, který se jak se zdálo svažoval mírně dolů, zřejmě na dno prostorné jeskyně.

„Prosím, udělejme si malou exkurzi do jeskyně. Vždyť jsme tu sotva hodinku. Jen ji prozkoumám a půjdeme zpět,“ škemral Vilém, který toužil po nějakém úžasném objevu.

„No. Co mám s vámi dělat ? Snad si mi tam nikdo nezlámete ruce ani nohy. Jen pomalu a opatrně. A držte se pohromadě.“

Chlapci procházeli tunelem první. Zamlklý Viktor se držel těsně za Petrem a rychle je dobíhal i Vilém. Rychlou chůzí se poněkud vzdalovali opatrnějším dívkám a Faragonovi, který celý průvod uzavíral.

Otvor ústící na dně jeskyně se zdál úzký, ale když jim proklouzli, otevřel se před nimi obrovský prostor se zelenkavě opalizujícími zdmi, které vydávaly zlověstné a matné světlo. Shora sem ještě dopadalo vzdálené světlo zavěšených luceren za nízkým zábradlím. Ohromný prostor před nimi byl více než z poloviny zaplaven podzemním jezerem.

Viktor odhodlaně a bleskově přistoupil k jezeru.

„Temná voda! Druhý sluha TRIMORU!“

„Cože?“ nechápal Petr

„Musím tam vstoupit, jen tím zachráním všechny Zunny.“

„Zbláznil ses?“snažil se ho zadržet Petr. Měl za to, že se jeho přítel pomátl na rozumu. Viktor se naklonil přes převislý břeh, ale to už do jeskyně vstoupil i Vilém, krátce za ním obě dívky a Faragon. Kámen, na němž Viktor klečel, zlověstně zapraskal. Jen pár sekund….a řítil se do hluboké vody i s tím, kdo na něm před chvílí klečel. Byla to Petrova ruka, která se rychlostí blesku vymrštila a sáhla po Viktorovi, než se potopil pod hladinu.Kamen pod rukou byl ostrý a rozedral Petrovu paži do krve, ale přítele nepustil. Ve stejném okamžiku, kdy se mu podařilo po zbytku kamenného převisu vytáhnout mokrého Viktora úplně z vody, cvakly těsně nad hladinou naprázdno zuby obrovského vodního ještěra.

„Můj bože, TROLAMIN!“ vykřiknul čaroděj,“ moc dobře sis to vymyslel, Axione! Temná voda! A my hlupáci jsme ji hledali na povrchu! Pod zem sis ukryl zlo. Spousta Zunnů mohla zmizet a nikdo by nevěděl kam.“

Faragon rychle přikročil ke svahu vedle Petra a vykřiknul.

„SUC-CUMBO!“

A náhle se začal snášet z převislého břehu na hladinu jezera na průhledném mlžném obláčku. Rozevřená tlama se v blízkostí Faragona objevila tak rychle, že to dívky ani Vilém nestačili postřehnout. Petr jen koutkem oka sledoval dění kolem, protože křečovitě svíral Viktorovu ruku a to ho natolik zaměstnávalo, že mu nezbývalo mnoho myšlenek na cokoliv jiného.

Ostré zuby jako dýky zaútočily na Faragona. Ten se bleskurychle na svém obláčku uhnul, takže nestvůra v tlamě drtila jen kmen stromu, který plul opodál. Na druhý útok už kouzelník nečekal.

„SOLÁRIS!“

Jeho hlas zahřměl a rozléhal se ještě mnoha ozvěnami po obrovské jeskyni. Z hlavice hole vyšlehly zářivé paprsky. Jasné a horké, že se v tu ránu voda v jezeře začala vařit a během chvíle se zcela vypařila. Na téměř dvacet metrů hlubokém dně se bezmocně svíjela obrovská nestvůra.

„Tak Trolamine,“ zaburácel čaroděj, „ SAXIFICUS!“

Tělo ještěra se od mohutného ocasu začalo měnit v kámen. Stačil ještě několikrát bezmocně zařvat, než zkameněl docela. Tichá jako hudba byla potom další Faragonova kouzelná slova.

„AQUA DE-FLUÓ.“

Z hlavice hole tentokrát vytryskl pramen nejčistší vody, která v okamžení zaplnila celé jezero.

„Áááááá…..!“

Jen to žbluňklo a sprška vody postříkala všechny přihlížející a probrala je ze začarovaného spánku. Petr a Viktor se svezli po mokrém útesu a teď se pracně hrabali ven z ledové vody.

„To jste mi nikdo nemohli přijít pomoct ?“ řval vztekle na ostatní, kteří si otírali obličeje od vodní spršky a koukali vyjeveně na Petra.

„Visel jsem tam jako blbec, mohla nás sežrat ta potvora a vy jste čuměli s otevřenýma  hubama.“

„Pro…promiň. Ale úplně mi ztuhly no…hy, nemoh sem se pohnout.“ Zakoktával se Vilém.

„No, už je všechno v pořádku,“ chlácholil je Faragon, „byla to velmi důmyslná léčka. Axion Zlomord si na ní dal výjimečně záležet a jen náhoda a touha najít něco zvláštního nám pomohla objevit černé jezero. Kdyby se tady pomalu ztráceli Zunnové pracující v dolech, Axion by v klidu získával moc, než by se jezero rozlilo a pohltilo celou zem.

Potom mrknul na Viléma.

„Někdy touha odhalit nějaký nový objev, neznamená vždy něco pozitivního, chlapče. Ale tentokrát nám pomohla najít velmi hluboko ukryté zlo. Těžko by ho tady někdo hledal a našel.“

„Takže…to byl…druhý…druhý sluha…TRIMORU? Proč…proč jste nic neřekli? Proč jste nám nic neřekli?“ zlobila se Natálie.

„Víš, myslím, že to tak bylo mnohem lepší. Neměli jsme tušení, kde ho potkáme,“ pohladil si čaroděj rozpačitě bílou bradu.

„Jjjeee…mmi…hrrrozná…zzzi…mma,“ cvakal Petr zuby.

„Taky mi není nejlíp,“ozval se i Viktor.

„Tak s tím honem něco uděláme,“přispěchal Faragon. Rychle zpět na slunce. A já musím odvolat naše mladé kouzelníky. Jezdí jako zběsilí po Říši země a hledají černou vodu, abychom se mohli připravit na boj. Myslel jsem, že pod zemí budeme v absolutním bezpečí.“

V malé chviličce byli všichni zpátky pod rozzářenou oblohou.

„To je krásné teploučko,“ libovala si Natálka.

„No počkej, za chvíli ti zase bude vedro,“zabručel Vilém a všichni se honem ubírali do zámku. U oběda se král dověděl, jaké nebezpečí číhalo v  říši přímo pod jeho nohama. Úlevu, kterou pocítil on sám i všichni kolem, nelze vypovědět. Zanedlouho se vrátili i mladí kouzelníci a starostlivě si prohlíželi všechny děti.

„Tak jsme jeli úplně zbytečně, moudřejší by bylo, kdybychom se rozjeli do Lesa vichrů, třeba bychom se včas něco dověděli a mohli vás varovat,“ vybuchl Valerio.

„Jezera v okolí jsou velice krásná a mohlo nás napadnout, že takové zlo se musí ukrývat někde v temnotě,“ mrzela se sama na sebe Palla.

„Už je to za námi, čeká nás pár dní sladkého odpočinku, než se vydáme na další cestu. Živá kniha nezklame a bude varovat včas, než bude třetí sluha Trimoru vypuštěn. Znovu jsme jeho síly trochu oslabili.“

Nemyslel tím nikoho jiného než pána Lesa vichrů, Axiona Zlomorda.

Další dva dny ubíhaly v klidu pod sluneční oblohou a radovánkami, než nadešel čas se na krátkou dobu rozloučit s králem a královnou, neboť je čekalo ještě společné setkání se všemi panovníky Země Zunn v Říši vod na svatební hostině.

Do kočáru sedaly ale jen děti a Faragon. Mladí kouzelníci se přijeli rozloučit ke kočáru na koních.

„Zdržíme se jen krátce a zítra jsme za vámi. Myslím, že je nás teď potřeba na úplně jiném místě. Je potřeba to trochu prozkoumat a pročteme i poslední poselství Živé knihy,“ mávala na ně Palla a jejich koně se za chvíli ztratili v prachu.

„Kam jedou ?“ zarazil se Viktor.

„Podívají se do Lesa vichrů, je potřeba být ve střehu. Zítra přijedou.“

Kouzelníci na koních zmizeli za nejbližším kopcem a kočár se vydal na cestu.