Podzimní dojetí

Vítr je vládcem na všech mezích a chce tě stisknout v objetí.Jen s namáhavě touhou skrytou prahneš po něžném dojetí.List za listem se k zemi snáší a ve verších chce duše psát.Komu je určen? Kdo jej přečte? Dopis, jenž ze stolu ti spad?

Touha je skryta v barvě listí, kde krvavě rudá převládá 
a se sklopenou hlavou v dešti kráčíš jen sama. Nerada.
Políčka voní čerstvou hlínou a kytka v džbánku uvadá
a přichází ta nostalgická a tajůplná nálada.
Úsměv je prostý a slza kane. Tak měj se k činu, ke skutku!
Teď k naději se obracejí ty oči plné zármutku.
K západu sklání se podzimní slunce a den se topí v červánku.
Už pomaličku ráno chystá pro tebe spěšnou pozvánku.
Pojď, podívej se, vítr fouká a nese čisté povětří,
nadechni se a neodporuj a svoje plíce nešetři! 
Raduj se, směj se a vnímej krásu, támhle je skrytá obora.
Ne. Nejsi sama! Patří ti krása, která je všude dokola.