Zrušme EU dotace na nesmysly, ničí nás morálně i ekonomicky

Takzvaný monstrproces kolem zneužívání evropských dotací v Severních Čechách je báječným soustem pro sdělovací prostředky. Máme více než osmdesát obviněných. 

Politické strany licitují mezi sebou, kdo má ve hře více a kdo méně lumpů, zříkají se svých bývalých členů nebo dělají mrtvé brouky. Je to úplně jedno, když jde o peníze (a velké), není stranická příslušnost podstatná a zúčastní se rádi všichni takzvaně „napříč politickým spektrem“. Co je přímo hrůzostrašné, je ta nenasytnost, kdy mluvíme o dvou třetinách všech evropských dotací, bratru téměř čtrnácti miliardách, které byly, zdá se, na severu vyplaceny za velmi podezřelých okolností. Trvalo to roky. Kontrolní mechanizmy poněkud selhaly.

Ale než moralizování si možná celá věc zaslouží pohled z trochu jiného úhlu. Protože prvotní příčina celého problému je někde jinde, už v samotném principu evropských dotací. Platí totiž okřídlené přísloví, že příležitost dělá zloděje. Kdyby nebylo dotací, nikdo by je ani nemohl rozkrást. Přitom tím hlavním, co peníze darované z Evropské unie přinášejí, je pokřivování základních principů ekonomiky. Jedni dostávají haldy zlaťáků a získávají tím výhodu proti své konkurenci. Kdeže je potom poctivá hospodářská soutěž?

Další ekonomická informace, na kterou můžeme narazit při pročítání textů o životě našich předků, je o tom, že dobrý hospodář každý groš v ruce několikrát obrátil, než se ho rozhodl utratit. To není důkaz o lakotě našich pradědů, ale o tom, že pokud si člověk v potu tváře vydělá nějaké peníze, moc dobře si rozmyslí, za co je utratí. Což v případech, kdy k penězům přijde snadno, nebývá úplně pravda. Stačí jen vzpomenout na různé šťastné výherce, dědice a restituenty, kterým chyběl vztah k tomu, co jim jejich předci zanechali. Ti často s majetkem naložili tak, že skončili nakonec o žebrácké holi. Což mi připomíná další staré rčení – lehce nabyl, lehce pozbyl.

Pokud se tedy vrátím k dotacím, člověk se mnohdy nestačí divit, za co je možné evropské peníze utratit. Zcela jistě by mnohé z těchto „evropských projektů“ vůbec nespatřily světlo světa, kdyby je měl někdo financovat ze svých tvrdě vydělaných peněz. A to nemluvím o takových kuriozitách, kdy byl za peníze EU vybudován vykřičený dům, tam to možná mělo alespoň ekonomické opodstatnění.

Pak je zde ještě takzvaná udržitelnost projektu. I ta bývá kamenem úrazu. Vesele utrácíme získané dotace a budujeme, aniž bychom se zamýšleli nad tím, že budeme muset podle podmínek v dotační smlouvě projekt provozovat několik let, financovat jej, platit zaměstnance … Ti, kdo to nezvládli a museli peníze Evropské unii vracet, by mohli vyprávět.

Co s tím? Samozřejmě, někdy nutně potřebujete sehnat peníze na rozjetí nějakého podnikatelského záměru, na vybudování něčeho důležitého, na co momentálně nemáte finance. Pokud si je ale budete muset od EU vypůjčit, třeba i bezúročně) a půjčku řádně splatit, moc dobře si rozmyslíte, do čeho je vložíte. A tak by to také mělo být. Evropské dotace jsou prvkem, který v konečném důsledku hospodářství škodí, a měly by zmizet.