Kde udělali soudruzi novináři z USA chybu?

V průzkumech veřejného mínění se politici v projevované úctě umísťují až za uklízečkami. O moc lépe ale na to nejsou ani novináři.

Je jedna stálice všech našich průzkumů veřejného mínění, v kategorii vážnosti povolání se politici pravidelně umisťují až za uklízečkami, a to jen proto, že u nás v průzkumech nemáme prostitutky zatím uvedeny. Důvěra v politické instituce je nevelká, zato sdělovací prostředky a novináři si v průzkumech dlouho nevedli až tak špatně. Průzkumy jsou jen průzkumy, ale trend nepochybně zachytily.

Proto jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva, že podle posledního rozsáhlého průzkumu v USA důvěřuje novinářům a médiím jen cca 20 procent Američanů, zatímco politickému systému věří 40 procent Američanů.

Zajímat nás to musí, mnohé obecné problémy nebo trendy se v USA jen dříve projeví. Podstata jevu u nich a u nás ale bude podobná.

Jak se jen stalo, že i ti politici dopadají dvakrát lépe než pracovníci sdělovacích prostředků?

Kdo alespoň zdálky sledoval prezidentské volby v USA, ví, že cca 95 procent amerických médií fandilo Clintonové. Volby dopadly tak půl na půl. Nejnovější průzkum ukazuje, že médiím nevěří ani ti, kterým „bylo fanděno“. Jak je to možné?

Klíčovým důvodem tohoto pádu důvěry ve sdělovací prostředky je, že novináři nepřiznávají barvu a vydávají se za někoho jiného. Považují se za absolutně férové a nestranné rozhodčí, ve skutečnosti jsou součástí hry. Ba co hůře, stali se rozhodčími, co se zapojuje do hry na jedné straně.

Pokud se podíváme do historie, ještě před válkou byla u nás široká nabídka novin, stranický tisk pokrýval celé názorové spektrum. Z leva Rudé právo (KSČ), Právo lidu (ČSSD), České slovo (Národní socialisté), Lidová demokracie (Lidovci), Venkov (Agrárníci), Národní politika (Národní demokracie). A pro jasnou identifikaci bylo hned v tiráži uvedeno, že se jedná o list toho kterého ústředního výboru! Vše bylo jasné. Takové Právo lidu psalo ze sociálně demokratického hlediska a hrdě se k tomu hlásilo. Redaktoři o sobě netvrdili, že jsou hlídací psi demokracie, o skandálech ministrů za sociální demokracie nepsali, to psaly jiné noviny. Demokracii nehlídali novináři jako osoby, ale svoboda slova a pestrost tisku jako taková. Byly i nezávislé noviny, ve smyslu nezávislé na nějaké politické straně. Nějakou přiznanou názorovou pozici ale držely. Prohradní Lidové noviny byly jiné než Polední list extrémisty Stříbrného. A pokud nějaký boháč koupil nebo založil noviny, třeba Baťa, tak to napal hned pod nadpis a netvářil se, že neovlivňuje jejich obsah.

Co se však stalo v toku času? Stranický tisk za velkého jásotu zanikl, novináři si začali říkat „nezávislí“. Nezávislí na kom, na čem? Že snad všichni spadli z Marsu, nemají žádný názor, nechodí k volbám, jsou ztělesněním samé pravdy a lásky, etalonem objektivity? Ale kdeže. Politické názory samozřejmě mají. Často dokonce i radikální, ale nepřiznané.

Výsledky průzkumů v USA tedy nejsou až tak bleskem z čistého nebe. Spíš jen veřejným přiznáním „Co jsme si už dlouho mysleli, ale báli se to říct nahlas.“