Evropský „rovný“ přístup a podobenství o černém medikovi

Jak si tak čtu tu o výrocích nového francouzského prezidenta na adresu zemí V4, tu o nápadech jedné německé europoslankyně přesídlovat do východních členských zemí EU celé syrské vesnice,

tu o výsledcích testů potravin, které potvrzují, že výrobek stejné značky pro Německo obsahuje maso a pro nás jen separát, napadlo mne následující podobenství.

Žil byl jeden černý kluk, jmenoval se řekněme Washington. Vyrůstal jen s maminkou, jeho táta se zabil v autě, když on sám byl ještě malý kluk. Jeho maminka pracovala za malou mzdu v místním fast foodu, ale o vzdělání svého synka dbala. Pořád mu říkala „Uč se, uč se. To aby ses jednou měl lépe než já.“

Byla v tom důsledná, kluk se neflákal po ulicích jako mnozí jiní. Vystudoval střední školu, pak se dostal i na medicínu. Absolvoval ji a stal se panem doktorem.

Dostal stipendium od jedné nemocnice, přestěhoval se za prací. A protože už na škole rád hrál tenis, podal si přihlášku do místního tenisového klubu.

Ale tam mu odpověděli. „Nemůžeme Vás přijmout. Musíte napřed jen platit členské příspěvky, ale členem nebudete a hrát tu u nás nesmíte. Je to přechodné období několika let. Takové jsou naše klubové hodnoty.“

Takže napřed jen několik let platil a hrál si tenis jinde. V práci zatím povýšil již na sekundáře.

Po ukončení přechodného období ho však do klubu zase nevzali. To prý měl špatnou značku dresu, pak zase špatnou raketu. Nakonec i špatný účes a přízvuk.

Bylo mu to stále divnější a podezřelejší, až se nakonec jeho podezření potvrdilo. Místní tenisový klub byl ve skutečnosti filiálkou místního ku-klux-klanu.

Co má náš medik udělat?

1. změnit žádost o členství v klubu na žádost o přijetí do pracovního poměru na pozici sluha – sběrač míčků
2. šetřit na plastiku a koupit si louh na vybělení kůže
3. poslat je k šípku, hrát si tenis s podobnými jako je sám a založit si případně vlastní klub

A jaké z toho plyne poučení?

Ono obvykle nezáleží na tom, jací ve skutečně jsme, a to ve všech možných měřitelných parametrech. Ono mnohdy nezáleží ani na tom, co si o sobě myslíme. Podstatné často je, co si o nás myslí ostatní. Nevzít tento fakt na vědomí může být velkou chybou.