Boj s propagandou? Základem je důvěra

Tak nám na ministerstvu vnitra založili odbor na boj proti dezinformacím. Sloužit má hlavně v boji s ruskou propagandou. Hmm.

Tak zaprvé vůbec nepochybuji o tom, že internetový svět je, mimo jiné, plný hoaxů a nesmyslů. Zadruhé vůbec nepochybuji o to, že ruské a naše zájmy nejsou totožné, jsou konkurenční. Zatřetí vůbec nepochybuji o tom, že Rusko má svou propagandu. Tu má ostatně kde kdo od Greenpeace přes Coca Colu a Evropský parlament až po naše úspěšné i neúspěšné politické strany.

O čem však velmi pochybuji, je smysl existence zmiňovaného odboru, navíc zařazeného do ministerstva vnitra.

Míjí se totiž s podstatou věci. Základem odolnosti proti cizí propagandě není „cenzurování“ té propagandy, ale důvěra ve vlastní představitele.

Z vyprávění znám i příběhy našich zahraničních vojáků, kteří za Druhé světové války bránili spolu s britskými vojáky obležený Tobruk v severní Africe. Tito naši vojáci říkali, že britští důstojníci vůbec nebránili tomu, aby jejich vojáci poslouchali německé propagandistické rozhlasové vysílání! Vojáci si poslechli písničky od Lily Marlen (byly hezké) a propagandistickým řečem hlásaným kolaboranty se vysmáli, anglicky mluvícího hlasatele německého rozhlasu posměšně pokřtili na Lorda Haf Haf. Také si vzali letáky shazované z německých letadel, pro zasmání a použití místo toaletního papíru.

A když se z německého rozhlasu a z německých tlampačů nesly do obleženého Tobruku výzvy typu „Vzdejte se, vy pouštní krysy jinak zahynete !“ tak odpovědí bylo „Jsme ty pouštní krysy a nevzdáme se“ a od těch dob se dodnes na počest této události jedna divize Britské armády jmenuje Pouštní krysy.

Britští vojáci věřili svým důstojníkům a ti zase věřili svým vojákům. Důvěra ve vlastní představitele, tam je základ. Ta buď je a nebo není.