Sám sobě hodinový manžel…

Při pročítání  blogových článků mi v hlavě svitla zajímavá asociace. Mám na mysli svoje oblíbence, jejichž články pravidelně pročítám. Většinou podpořím, a pokud mi náhodou obsah článku nesedne, v diskuzi (když se zapojím) to slušně (občas ne bez kapky ironie) naznačím. Stává se, že bloger právě prožívá nějakou nešťastnou událost, krizi ve vztahu, trápení, pocit osamocení, další a další (doplňte sami) a má potřebu se „vypsat“. Většinou se článek povede, čtivě a mile. A stává se, že vznikne něco vzácného, a to mne pak napadá parafráze na název filmu: tedy nelíbá, ale „Píše“ jako Bůh. Jak napsal jeden můj spolužák z Polska: „Situace se mění a po dešti přece musí zase vyjít slunce“. No, a když vyjde, ejhle! Články začínají být roztržité, témata všední, otřelá, nic neříkající. A pak čteme diskuzní připomínky. Několik cituji: „Vážený autore, co jste chtěl/a tímto článkem říct? Vždyť je to o ho…!“ Autorovo dotčené nebo uražené ego v tu ránu startuje adrenalin a chystá tvrdou odvetu, reakci. „Nikdo Vás, pane/paní, přece nenutil článek číst! Mnohým se článek líbil, ale obsah zřejmě přesahuje Vaše chápání!“ Proběhnete se dalšími příspěvky, uklidníte se a shledáte, že zmíněný diskutující byl vlastně férový. Nezaujal jste, tak co? Dejte to do pořádku nebo příště napište něco lepšího!

Ale jak je to s tou mojí výše naznačenou asociací?

Asi toto: Momentálně se nacházím v jakési neutrální zóně, ale přesto mi už dlouho vrtá hlavou novodobý fenomén – název „Hodinový manžel“. Prostě mi připadá provokující, pro často schopného řemeslníka všeho druhu, trochu potupný.

Téma jsem s kamarádkou propíral horem dolem a snažili jsme se vymyslet úctyhodnější a vkusnější název. A šlo to fakt ztěžka. Padaly návrhy:

Universální muž, Unimuž, Všeumí, Všeuměl, Všechnoum, Domácnost v nouzi, Pomoc pro každého, Snaživec, Brouk Pytlík a nakonec už nic, jen Ferda mravenec.

Nic neuspělo, ale proč a jak dál? Jde přece o běžnou podnikatelskou činnost. A pokud tito podnikatelé na vlastní pěst dělají svou práci dobře, může to být i docela příjemný a zábavný koníček. Je-li dotyčný všeuměl hodně obratný a rychlý, chová se poctivě dokonce i vůči státu, je spokojenost na všech frontách a zájemců, víceméně zájemkyň, přibývá. 

V pořádku, ale proč zatraceně ten název „Hodinový“?!

Dobře, víceméně jej potřebují ženy, ale ani muži nejsou výjimkou.

Pan profesor, doktor, manažer a vím já, kdo všechno, přece nemusí mít patent i na řemeslo! Opravit kapající kohoutek, přinutit k poslušnosti jakéhokoliv revoltujícího pomocníka v domácnosti nebo trucující notebook. Ten přece vyniká na zcela jiném poli nebo také nevyniká nikde, protože je „levý“ na všechno nebo je jen líný a má peníze. Poslední se přece nemusí namáhat s prkotinami, ne?  

Takže ta asociace: A ruku na srdce, milé dámy a pánové! Copak není každý singl od přírody „hodinový“?!  To má sice často velké kouzlo, ale přijdou i léčky, nástrahy, omyly a dokonce pády (no, jak se to řekne slušně?) na hubu…

Ale jak třídit hodinové pracanty? Do kategorií, jak jinak?

1)    Chcete, neumíte. Začnete tedy pečlivě na internetu studovat všechna možná řemesla, neujde vám žádný návod, prospekt, s napětím sledujete podobná témata v televizních diskuzích a zakrátko, když máte vše „v malíčku“, jen netušíte, že kapku povrchně, máte pocit, že jste rozený všeuměl, sebevědomí roste do nebeských výšin a pustíte se do toho.

 2) Umíte, ale? Jednoduše: Však vono se to nezblázní!

 3) Chcete, neumíte ani umět nechcete snažení je lenost, pohodlnost nebo jak chcete, takže vlastně jde o nesnažení. Věci zůstávají, jak jsou, při starém, do ničeho se vám nechce ani to neumíte, ale pak najednou se věci změní nebo vás něco donutí a začnete přemýšlet „hodinově“.

 Do které kategorie patřím? Těžko říct, nejspíš do poslední. Abych jen nefilozofoval, zkusil jsem to.

Začalo to nenápadně. V kufru auta jsem sebou všude vláčel všechny možné i nemožné „kousky“ nářadí, které jsem doma objevil a časem tu a tam doplňoval. A tak se v kufru brzy objevil montážní box, vrtačka, hmoždinky, sady šroubků, hřebíky všech možných velikostí a spousta dalších „nedůležitých“ krámů, které se mohou hodit.

No, a jednoho dne, když se stěhovala moje invalidní kamarádka, jsem obratem ruky metamorfoval v „Hodinového“ na plný úvazek. Její partner se v inkriminované době podroboval důležité oční operaci daleko od domova, kamarádka – hromádka neštěstí - s očima plnýma slz, byt hezký a plný slunce, ale tak trochu jako po výbuchu.

Dobře, přeháním, tak zoufalé to nebylo, ale na place ŽENA! Znáte to, ne? Jakmile není všechno alespoň trochu hotové, když ne včera, tak ihned, protože za hodinu je pozdě.

Musím se pochválit, situaci jsem zvládl mistrně. Přesvědčivě tvrdila kamarádka…

Veselé společné zážitky provázely a zpestřovaly moji fungl novou funkci. Dámě nestačil „obyčejnej Hodinovej“, potřebovala poradce na všech frontách, telefonistu, který vyjednával v zastoupení, někdy nákupčího, případně nosiče a samozřejmě odvoz tam, onam, prostě kam bylo třeba. Takže se ze mne stalo více méně cosi, co by se při kapce dobré vůle dalo nazvat Osobním strážcem a tiskovým mluvčím. No, dobře - mobilovým mluvčím…

„Ochutnávka“:

Kamarádka mi z ničeho nic sdělila, že její mobil je vykopávka, je blbej a právě se rozhodla pořídit si „novej, dotykovej, ten chytrej a není to totéž?“ a já při tom musím asistovat. Zjišťoval jsem co a jak, sondoval „jakej debil (rozuměj mobil) koupíme“, telefonoval jsem jako zjednaný a nakonec jsme usoudili, že si „ten krám“ musíme nechat předvést, protože jinak nebudu prý ani já vědět co s ním, natož ona.

Vypravili jsme se tedy do prodejny operátora.

Venku zima jako v tanku, silnice a chodníky - jedno kluziště, k tomu skoro půl šesté, za chvíli zavírají! Ale, jak jsem už zmínil, když se kamarádka rozhodne a ona se rozhoduje bleskově, musí to klapat. Klouzalo to setsakramensky, co chvíli mi nebezpečně ujela jedna noha nebo se rozjížděly obě, hrozil pád, v lepším případě natlučené NĚCO, ale kamarádka žádné nebezpečí nebrala na vědomí a urputně štrádovala k „místu činu“ jako po zeleném trávníku. 

„Spěchej, nezdržuj! Náledí, nenáledí, honem!“  Na francouzských holích, prosím!  

Dorazili jsme ve chvíli, když už se v prodejně chystali zavřít, ale vlídně nás přijali a groteska mohla vypuknout. Musím podotknout, že jsem se při všech předchozích telefonátech představoval jako kamarádčin syn (působivější a dojemnější, než kamarád, že jo?) a ač jsem jen o nějaký chlup mladší, zapomněl jsem a vyhrkl:

„Dobrý den, mladá paní! Mohla byste nám laskavě ukázat, jaké máte mobily? Víte, maminka (herda do boku!) si vzala do hlavy, že navzdory kapku jaksi, hm, zralejšímu věku chce být IN a nehodlá si dělat ostudu předpotopním mobilem…“

A už byla probuzena pozornost druhé prodavačky…

„Samozřejmě, máme zrovna nové mobily a v akci! Mohu vám nabídnout několik chytrých. A pokud jste naším dlouhodobým zákazníkem, stál by pouhou korunu“ šveholila příjemná a hezká mladá žena.

Protože sám mám jiného operátora, byl jsem coby nežádoucí „matinkou“ odstrčen na vedlejší kolej a stal jsem se pouhým statistou, a tak trochu opatrným a rozvážným, i když zcela zbytečným, poradcem.

„Matinka“ jen svítila, do oka jí samozřejmě padl skoro nejnovější model a vzhledem k faktu, že je u stejného operátora odjakživa, mohla ho získat za „kačku“.

Akce znamená, že mobil už byl nahrazen novější řadou. Snažil jsem se na to upozornit, ale odměnou mi byl uzemňující pohled! Na čtvrt ucha vyslechla moje občasné opatrnické špitnutí, ale kampak na ní s radami, když přece barva mobilu je tak úžasná, je v něm internet, a to pouzdro! Jak krásně s ním barevně ladí! 

Šeptám, slyší i stěny – jen ona ne! „Mysli na to, že mobil nemusí zrovna ladit se svetrem! A ten dotykový display se přece hned upatlá! Internet a banku v mobilu nevyužiješ, rádio nepotřebuješ, foťák jak by smet…“ Ale všechno pozdě! Prodavačka s kamarádkou v  milostném souznění, jako dva holoubci. A snaživý synek? Neviditelný.  

„Na mobilek (debílek) dáme košilku (samozřejmě nejhezčí, ale i nejdražší), na displeji, aby se – jak se obává Váš synek, neupatlal (obě prodavačky i matinka před výbuchem smíchu) fóliečku, pro snažší ťukání SMSek - tužtičku.“ A z pouhé koruny už chybělo málo do pětistovky!

„Vaše maminka (už jen šťouchaneček a všeobecné veselí) je šikovná, všechno pochopila a zacházet s mobilem pro ni bude hračka (bodejť, když máte smlouvu v kapse, slečno!), určitě budete oba spokojeni.“

Jen mi jaksi ušlo, proč bych měl být spokojený já, když se nadále budu otravovat se starým mobilem a rychle jsem ještě upozorňoval na chyby. Mnohé je mrňavé, nesrozumitelné, atd., a to jsem netušil, že v budoucnu budeme na novém zázraku hodiny hledat třeba klávesnici. A kdyby jen tu! Příjem hovoru komplikovaný  a už mne honily sms:

„Co mám s tím krámem dělat, když nevím, jak přijmout hovor?!“ Následovalo točení prstíkem po display, místo sms posílala mms, pak zase hledání klávesnice.

„Jak mám vůbec vytočit číslo, šmarja? Honem přijeď!“ „Proč se mi tam pořád cpe internet, když ho nechci? A proč to vždycky řve, když mi přijde mail nebo třeba spam?“

Atd. atd., ale to by vyšlo na samostatný humorný článek. Odpochodovali jsme z prodejny provázení úsměvy obou prodavaček, které na naše malé estrádní vystoupení dodnes nezapomněly.

Po úspěšném nakupovacím rauši mne ještě několikrát vítal široký úsměv a radostné ohníčky v očích. No, a uznejte, nehřeje o mnoho víc, než honorář? Tak vidíte, „Faktura Hodinového“ má nebo může mít mnoho podob…

Snažil jsem na mnoha polích (nikoli na tom, co vlastně název Hodinový klamně asociuje), odměnou mi byl vděk, utužené kamarádství a hřejivý pocit, že jsem pomohl, byl jsem užitečný, potřebný a udělal jsem radost. Kamarádka tvrdí, že pro ni nejsem „Hodinový“, ale „Mnohahodinový“.

Když tak přemýšlím nad smyslem tohoto druhu „podnikání“, napadá mne, že je úžasný a jistě bych se jím mohl zabývat, ale také zcela jistě vím, že bych si nevydělal ani na slanou vodu…

A tak raději zůstanu nedokonalým snaživcem - amatérem a už se těším, až zase budu někomu ladit notebook, přidělávat zrcadla, poličky, obrazy, lítat zběsile po nákupech, vysoce odborně radit třeba při zakoupení robota, vybírat doplňky všeho druhu, spravovat šuplíky, atd. atd.

Prostě ve světě proslulá FIRMA MITAS - PRÁCE VŠEHO DRUHU. Šeky s nadšením přijímám.

V podobě dobrého slova, poplácání po rameni, případně i pohlazení.

 Ať vám všem stále svítí slunce - přeje Jiří.