Nemůžu se dívat na ČT 1…

Nevěřil jsem svým slechům. Kamarád Lojza (znáte z minulých článků) mi, jak jinak, při sklence dobrého červeného sdělil velké tajemství – viz titulek. „To mi snad udělali naschvál“ začne. „Vybrat moderátorku zrovna takovou nádheru! Představ si, že já si kvůli ní vůbec nic z těch zpráv nepamatuju! Už to její jméno – Aneta! A porád ti má nějakej novej krásnej vohoz, jinak udělaný vlasy! A ty kukadla!! Chápeš?“

Nechápu, ale tuším. Navrhuji zklidnit hormony.

„Zkoušel jsem přepnout na Lucku s Reyem, chvíli dobrý, dokonce se mi začaly líbit bouračky, znásilnění a vraždy. Pak tam vrzli „nepřepínejte, za chvíli pokračujeme…“ a já, nepřizpůsobivý, samozřejmě  přepnul…“

A zase ty nadherný voči a ty těsně učesaný černý vlasy! A víš co je nejhorší?!“ Nevím…

 „Vona má tak krásnou výslovnost, že by ji snad rozuměl i úplnej blbec. Vona je prostě profík, rozumíš?“

Hluboce jsem ponořil nosní dírky do sklenky a předstíral vychutnávání buketu. No, buket jsem nenašel, ale získal jsem čas k nadechnutí.

 „Hele Lojzo“ začínám opatrně, musíš ty na tu ČT 1 čučet? Jo? Že ti ten program, po zapnutí, vždycky naskočí první? Hm… A ta tvoje Aneta je tam každej den?“ provokuji. „Není? Fajn. Cože? Má dycky nějakej příspěvek? No a co?“

 „Jinak učesaná a ty kukadla zůstávají…“ špitne.

Tak to je síla! Tady je každá rada drahá. Mentoruji: „Pokud je dobrá zpravodajka, z obrazovky nezmizí. Bylo by to nelogický, že jo?“ „Jo…“ zahučí Lojza. „Pak by bylo logický, kdybys zmizel Ty vod obrazovky, ne?“ „Jo, ale nejde to…“ koktá.

Síla je slabé slovo. Lojza se prostě zbláznil nebo se platonicky zaláskoval. Obojí u něj neobvyklé, hlavně to druhé… Nevzdávám. Přepínání kanálů, není v jeho rozpoložení možné, tak tedy:

„Co si nasadit na vočiska tmavý brejle, nebo rovnou svářečskou kuklu? Kontra její voči, chápeš?“

„No jo, a co zvuk? Co s tím zvukem?!“ zoufale přemítá postižený.

Hluboce jsem si přihnul, protože mi už silně blikala kontrolka nedostatku flavonoidů.

„Zvuk necháš, hlas Ti musí stačit. Sám si řekl, že jí rozumí i blbec, tak vo co de? Lojzíku, nejseš, herdek, přeci už žádnej cucák, nemusíš si prostě odpírat veřejnoprávní kanál a to bude fungovat. Chápeš? Prostě „sejde s vočí sejde z mysli“, zakončuji maminkovsky.

Nějak mi sjel zrak na domácí orloj  – sedmá večer. Test, bliklo mi! Sedmička červeného se neodvratně vypařovala. 

„Hele Lojzo, zkusíme to, jo? Zavážu Ti voči a pustíme telku“.

Nebránil se (červené tropí zázraky). Znělka, moderátor, no ten… ze železa. Nepovedlo se, sundávám tedy zbytečný ručník. Zprávy – kulisa a my probíráme obvyklá témata – trochu politiky a hlavně baby.

Najednou, jak když střelíš do hejna vran, Lojza zařve: „To je vona! Ježkovy zraky, rychle mi vovaž ty voči!“ Zmateně mu motám ručník kolem palice a koutkem oka zahlédnu, jak „Lojzova“ láska řeší nějaký lidský problém.

„A co má na sobě?“ vyzvídá. „Jako obvykle, nejsem módní policie. Hodně těsnej kostým, elegantní lodičky.

A hlavně Ti vzkazuje, že od příštího roku budeš platit víc za elektriku, teplo, vodu, léky a odpadky. Prej nějakej balíček a vyšší DPH.“

„Tak vidíš…“ vzdychne bolestně. „Co sem říkal! Tu pohromu vůbec neregistruju…“.  

Končím. Zamyslím se. Vždyť on je vlastně šťastný člověk!  Může být rád, že ho v televizi zaujme vůbec něco…

Nahlas: „Víš Ty co, kamaráde? Pusť si občas rádio a tam alespoň vezmeš na vědomí, čeho nejsi schopen, když s otevřenou klapačkou zíráš na tu svou Anetu. Jasný? 

 Řekněte, co jinak poradit!?  

 Hezký den přeji.                                                          Váš Jiří

 PS: No, jen tak na okraj a mezi námi: mně se ona také moc líbí…