Kolomaznice na hrad!

Padl na mne nějaký splín. Jako občas na každého. Zašel jsem tedy na jedno „točený“ do klubu horší cenovky. Pod vlivem nastalé nezvyklé situace, těch „točených“ bylo víc... No co, je tam teplo, příjemnej smrádek, stejný sympatický ksichty a skoro vždy tam potkám kamarádku Kolomaznici. Stejně žasnu, kde ta baba bere čas, peníze a hlavně odvahu poslouchat pořád ty stejný kecy.

Zábava s přibývajícími čárkami graduje. Kolomaznice měla špatnej den. Umřel jí kamarád křeček a měla potřebu se o smutek podělit se světem. No, dobře - s kumpány… Sdělovala vehementně. Smršť toho zelenýho „liguére“ začínala vlnit jejím hruškovitým tělem.

V lokále někdo  nakousl právě aktuální téma v naší zemičce - přímou volbu  novýho presidenta a už to jelo. Samo sebou i u našeho stolu. Někteří opožděnější štamgasti (neplést s blbci, prosím!) koukali jako by spadli z višně a měli nejapný dotazy. Kdo že vlastně vůbec volit bude, případně smí a jestli se jich to taky týká.

„Jasně, pitomci, každýho, komu už bylo vosumnáct!“ vysvětlil samozvaný lídr.

„A próóč nějaký volby? Vždyť Venca, teda ten presidentskej  je dobrej! Mluví rusky, slovensky, trochu anglicky, je aj elegán,  porád něco píše a trumfuje  se s tím bejvalým „největším“. No, s tím Votroubkem, ne?“ reagovali „ opoždění“. A pak vypukla diskuze „na vysoké úrovni“, padal jeden argument za druhým a chvála, že máme demokracii a že to teda je vůbec možný.

Namátkou vybírám: Nemá skoro žádnou ženskou bokem, furt se s někým hádá, je namyšlenej, umí lyžovat, neumí tenis, nekrade až na to pero, co mu prej  „ulítlo“ do kapsy náhodou…

Debatu přerušil hospodskej: „Chlapi, stoupněte si blíž k mušli, tak velký je snad nemáte. Kdo to má po vás furt uklízet“.

Po kapku ponižující  výzvě v poněkud ztichlém lokálu zazvonil baryton dosud nezúčastněně klimbajícího „stínového ministra  z přespolí“, Karla: „No, a proč by nemohla bejt prezident ženská?“

Objev, století! Já to nebyl, ale kdosi zařval: „Jo, to by bylo vono! Kolomaznice na hrad!“

Jako když píchneš do vosího hnízda nebo jsi na odborářským štrajku. Boss zařve a  všichni opakujou jako špačci a pískají podle jeho protivný píšťalky. Lokál spontánně skanduje:

Kolomaznice na… , presidentka, presidentka!!!

Když jim vyschlo a kontrolky hladin piva povážlivě zablikaly, „hospoda“ honem dolejval. Voči se stočili na „polotovar“ budoucí presidentky. Právě do sebe „lupla“ další zelenou a nabírala podobnou barvu.

„Chlapci… bééru“ ztěžka pronesla. To víte zelená je prevít lepidlo.

„Ále, jen, když mě podrbete! Teda jako podpoříte. No, a  já vám za to udělím  mílost, jo?“ dodala velkoryse. Kdepak ta Kolomaznice sebrala takovej úžasnej politickej rozhled? Vrtalo všem hlavou. Vždyť vona čubrní tak sem tam akorát na televizku nebo listuje v bulváru! Víte v tom, nóó… jak to svítí při bouřce.

„Chlapi, přestaňte chlastat a neblbněte!  Lidi prej stejně chtěj nějakýho Japonce nebo toho „božskýho“ , to je pochopitelný, voni sou dost profláknutý, ale kdo kromě naší vsi a týdle hospody zná Kolomaznici?!“ dí čísi moudrý hlas.

„ Hm, hm…“ zahučí ztichlým lokálem.

Kamarádce na chvíli svitlo, probrala se ze zelený mlhy, škytla a s grácií jí vlastní,  pronesla:

„Dobrý! Nebéru, vy blbci! A kandidatury se teda vzdávám.“ A bylo státnicky vymalováno.

Cestou domů jsme sice jako obvykle nahodili  kroužkované „cé“ a pěli naši hymnu: „Kde najdu ten můj domov“. A protože návrh na kandidaturu jaksi nevyšel, kapku to skřípalo. Nevadí! Zatím nejsme bez prezidenta a není všem dnům konec.

A proč by vlastně spravedlivá a laskavá Kolomaznice neměla mít stejnou šanci, jako třeba další kandidát – jmenovec toho pána, co tak skvěle hrával šachy?

Věk na to má, slušně ovládá trojčlenku, v násobilce přímo vyniká, přečetla Jiráskovo Temno, Babičku, možná i kousek bible, hovoří plynně romsky, slovensky a prostému lidu by jistě rozuměla stejně jako císař Franz Josef  - alias „Procházka“. No, dobře, chápu - s tím zeleným lepkavým sajrajtem by ovšem musela přestat…

A umí dávat milosti...

Zdravím a přeji hezký den.                      Váš Jiří