Blbá nálada...

Při četbě dnešních článků na blogu se mi oči zastavily na rubrice Žebříčky. Pokud učiníte rovněž a v naději,  že najdete něco „normálního“, něco pro klid v duši, přejděte na jiné čtení…  Obě kategorie – Nejčtenější a Top karma obsazeny tvrdými politickými blogery… Nic proti nim,  samozřejmě, ale čtivost a  následná výše karmy, mne přesto nepřestává šokovat. Proč? Posuďte sami.

Nedávno jsem vyslechl skvělé interviewu. Povídání, které bych, kdybych to uměl, vytesal do kamene.

Hodinka příjemné konverzace moderátorky s panem profesorem Cyrilem Höschlem. Psychiatrem a ředitelem psychiatrického centra Praha, centra neuropsychiatrických studií v Praze. Krom toho odborníka nejen na dobrou náladu, ale i na zvláštní odstíny nálad lidské duše, jak při pozdravu vtipně glosovala „zpovídající“.

Už nějakou dobu nedobrá nálada šířící se naší společností, slangově nálada blbá, umocněna podzimním počasím – zahajovací otázka… Byl jsem zvědav, jak bude pan profesor reagovat.

 „No, u mne je zatím celkem dobrý. To čemu říkáte nálada, je vektor mnoha sil působících na mnoha úrovních. Někdo je prostě od přírody nebo od Pána Boha, jak se říká, založením pesimista, bručoun, jiný naopak věčný optimista, dítě štěstěny, řídící se heslem „ lépe být zdravý a bohatý než nemocný a chudý“. Podobně je to i s  jinými aspekty našeho vnímání světa a s tím, jak ho interpretujeme.

Dalším důvodem (a podle mne dosti podstatným) je nálada, ovlivněná životem, tím, co se nám děje, a jak se s tím dokážeme vypořádat.

Třetí úrovní, silně ovlivňovanou sdělovacími prostředky, je celková atmosféra v naší zemi. Otevřete noviny a vidíte, že se krade, zapnete televizi a zase slyšíte, že všichni kradou, kolik má kdo peněz, jak je bohatý a ještě se dozvíte „zajímavé“ skandály kolem údajných celebrit. Nechci říct, že se u nás mají všichni fajn, ale většině také není tak zle, jak se nás media snaží přesvědčit, případně rozeštvat.

„Potká li nás úspěch“, říká jeden filozof, „znamená to vždy něco nepříjemného pro vaše přátele. Natož pak pro nepřátele.“

Jasné vysvětlení prosperity bulvárních plátků. A další moudra pana profesora:

 „Z těchto tří rovin se splétá výsledný pocit ovlivněný dvěma zásadními aspekty, které je nutno zmínit. Jedním z nich je choroba, afekty, nálady, jak nám to myslí, jak funguje naše paměť… Podlehnete negativnímu, a už jsou tu deprese. Tento termín je v současnosti hodně devalvován, protože každý, kdo má blbou náladu, dnes tvrdí, že má „depku“. Není to slovo příjemné, ale hlavně smazává rozdíl mezi špatnou náladou a skutečnou nemocí. Ale ta hranice skutečně existuje“.

 „Je tenká, pane profesore?“

„Je, ale kupodivu je docela zřetelná. Choroba je ohraničena vnitřním mozkovým procesem pacienta, který náladu zpracovává, vytváří. Vznikají situace, které jsou laikům nepochopitelné. Někdo třeba spáchá sebevraždu a důvod nám uniká. Žil nebo žila přece v harmonickém vztahu, měl existenční jistoty, děti se vyvíjejí dle jeho představ. Okolí prostě nechápe, že jejich limbický systém (část mozku, která má vztah k instinktům sloužícím zachování jedince i rodu, vyhledávání potravy, rozmnožování, péče o potomstvo, citové a náladové složce osobnosti - vztek, strach, radost) selhal. Stejně jako mohou selhat i jiné orgány -  srdce, játra, ledvina. U orgánů se tomu nikdo nediví, ale u mozku? To pořád nechápou.

Druhá možnost je (pokud to trošku zkrátím vlastními slovy) je špatný odhad skutečností a z toho pak plynoucí výše uvedená nálada, či „depka“. Jestli to, co řadou indexů značkujeme, vyhodnocujeme, jako že jsme na bezpečné straně světa, že vnímáme skutečnosti domova, že rozumíme, očekáváme a podobně. Když tato pravděpodobná skutečnost selže nebo nás svede ke zkreslení, dostáváme se do situace, které okolí hodnotí jako duševní poruchu. Ale i když neselžou, tak velice tu skutečnost zkreslují. Je známo, a ekonomové by mi to potvrdili, že celková nálada ve společnosti neodpovídá tady a teď makroekonomickým ukazatelům a objektivním ukazatelům, tedy pravdě o tom, jak se lidem vede. Takové to: „Před pány stýská si, za vraty výská si!“ Ano, stále brblají jak a proč tohle a tamto nemají. Přitom kde co můžou, tak to potichu „zajistí“, ve slamníku doma sto tisíc, auto v garáži. Ale navenek je to všechno špatně! Kdyby došlo na lámání chleba lze spočítat, že každý kdo bydlí v paneláku, (nebo má byt v osobním vlastnictví) je v podstatě milionář. Což je hodnota, kterou každý tento byt má. Jenže když mu to řeknete, rozčílí se,  a tvrdí, že to není pravda.

Lidé prostě pravdu nechtějí slyšet. Chtějí slyšet to, co potvrzuje jejich emoce (blbou náladu).

Pokud budou media poukazovat na to, jak politici kradou, podvádějí, lžou a lidi burcovat k defenestracím, shromážděním na náměstích atd., budou sympatická. Mohu parafrázovat na blogery. Budeme psát do diskuzí, maily a volat jak s vámi souhlasí. Když je zarazíte: „Počkat, počkat, je to jinak“, tak se od vás odvrátí. Lidé chtějí prostě slyšet co si sami myslí. Nikoliv aby jim to někdo vyvracel. To platí zejména o blbé náladě… domnívá se pan profesor.

Co s tím? Genetické dispozice nezměníme. Pokud jsme škarohlídy, zůstaneme jimi, ale něco udělat přece můžeme. Ranám osudu se nevyhneme, i když jsme si je neobjednali. Mnohé si však zaviníme sami. Tím, jak žijeme, jak se např. stravujeme, kouříme a pijeme. Taháme čerta za ocas… a divíme se, že nás pak nějaký rizikový faktor smete (infarkt, diabetes, rakovina). To už jsou depresivní stavy a ty působí na kvalitu našeho života negativně.

Záchrana? Náš mikrosvět. Rodina, přátelé, kamarádi, záliby, sport…

Ten pomáhá najít cestu, místo na zemi, malé osobní štěstí. A každé takové malé štěstí je aspirantem na štěstí velké. Daleko větší, než být permanentně zklamán, protože nebudu miliardář, nebudu mít milenku -  překrásnou blondýnku, jachtu v Karibiku.

Pokud se nebudu trápit marnými a nesplnitelnými sny, smáznu kus zdroje negativní frustrace.

Moc se mi líbil názor jedné posluchačky, která reagovala na slova pana profesora mailem, cituji: „Nemívám blbou náladu, protože vím, že všechno, co se mi děje, má vždycky i kousek něčeho pozitivního. Všechno mne těší, dokonce i taková hloupost, že jsem si dnes zapomněla doma deštník, ale když jsem šla z práce, přestalo na dvacet minut pršet! Zase mi něco vyšlo, řekla jsem si vesele!!“

Neměli bychom si vzít s té optimistické paní příklad?

 Můj spolužák Jan si přečetl na třídní nástěnce některé moje články a pak tam připsal: „Napsal jsi to dobře Jiříku! Mám však dotaz. Nechává tě chladným důchodová reforma a vůbec jednání této, (nevím, jak bych ji nazval slušně) vlády? Mně rozpaluje často do běla. Manželka nadává, že to se mnou sekne a nikomu, že stejně nepomůžu. V době vysílání zpráv si pro mne vymýšlí úkoly, abych na ně zapomněl a zůstal v pohodě. Obvykle mne vyhání venčit naše pejsky. Na procházce  se odreaguji, srovnám si myšlenky a uklidním se. Domů se vracím s přesvědčením, že mi politika může bejt ukradená“.

 Jestli Jan bude číst tento článek, v duchu už slyším jeho reakci. A myslím, že se mi bude líbit.

 Hezký den Vám přeji.                                             Váš Jiří

Obrázek v perexu: Poslední výzkumy potvrzují, že pokud si chce člověk udržet celý den dobrou náladu, měl by obejmout minimálně osm lidí... Nebo alespoň jednomu dát přes držku. Ta druhá varianta je rychlejší.

PS: Tuto úvahu jsem dopsal a zveřejnil 17. listopadu. Jak příznačné pro mé motto.