Ambulantní vztah je v háji…

Už je to tak, milí čtenáři. Myslel jsem si, jakej jsem jůra, tvrdej chlap, drsňák na lásku a ouvej, jsem v problému. Titulek to vyjadřuje nad nebe jasněji. Jak je to možný? Nevím, přišlo to tak nečekaně, neplánovaně. Všechny moje obranné reflexy selhaly. Dokonce ten nejhlavnější trumf v mém nedávném článku – permanentní chlad nezafungoval. Naopak. Stal se jednou z největších protizbraní a způsobil, že se s mojí novou láskou k sobě velmi často tulíme jak puberťáci.

Proč to vlastně tady vytrubuji. Jenom jsem chtěl všem mým budoucím ctitelkám a pokušitelkám sdělit, že mají smůlu. Prostě jsem definitivně zadán. Nelkejte, neplačte, však víte „pro jedno kvítí… „ Prostě není nad moji Élišku! Pardon, zapomněl jsem napsat, jak se moje láska jmenuje. Teď to tedy víte…

Jak se vše seběhlo. Normálka, jako každý začínající vztah. Nečekaně. Zaregistroval jsem její velké zelené oči za prosklenými dveřmi na terasu edenu. Nemusím opakovat co je eden, pravidelní čtenáři vědí. Pohublá, rozcuchaná, splihlá, zablácené kozačky, původně bílé. Nedalo se přehlédnout její černobílý outfit. Hlavně v břišních partiích. Co ji přivedlo za výše uvedené dveře nevím. Jako bych slyšel: "Dobrý den, nemáte trošku vody, já mám takový hlad, že bych u vás přespala".  Říká se, že existuje láska na první pohled. Existuje.

Jak ji popsat? Je to těžký, známe se teprve týden a funguje efekt růžových brýlí. Zkusím. Krásný kukuč už jsem zmínil. Malá ouška, nádherné, ale trošku chlupaté nohy, ladný krok. Skoro se mi zdá, že se nadnáší. No prostě „kočka“.

A víte, čím mne nejvíc oslnila? Moc toho nenamluví, vlastně nemluví vůbec… Pro vlka – samotáře hotový balzám. Učím se chápat její nálady a gesta. Některá  jsou jasně srozumitelná. Například: provokativní obcházení kolem prázdného místa, kde jí prostírám jídlo: „Nemáš něco na zub“ vrhne po mně očkem. Nebo z ničeho nic zmizí do podkroví – jdu se podívat a co nevidím, dáma leží na gauči a vysílá: „Jsem unavená, dám si šlofíka“. Jindy se ke mně tulí, a když ji hladím a laskám, slastně vrní.: „Jsem spokojená, díky“.

Samozřejmě je ještě dost nedůvěřivá. Jako kdyby mi chtěla sdělit: "Přišla jsem dobrovolně, ale když se mi u tebe nebude líbit, zmiznu. Tak se snaž".

No, uznávám, mám to kapku těžký, s tímto typem „přítelkyně“ nemám moc zkušeností nebo vlastně žádné. Ale učím se a už třeba vím, že těstoviny, jako příloha, se nemají vařit osolené. Uličku v marketu s dobrotami pro moji lásku, jsem dosud skoro neregistroval a míjel, najednou navštěvuji až nezdravě často, pracně louskám složení různých pytlíčků, krabiček, jazýčků a dokonce jsem začal kupovat takové ty malé barevné perníčky. Když je servíruji, pěkně chrastí a Éliška na toto vždy nekompromisně reaguje.

Ach jo, láska se mnou prostě pěkně cvičí!

Nebudu chodit kolem horké kaše a dovolil jsem si přiložit aktuální fotečku.

No posuďte…

Pardon, promiňte. Došlo k omylu, který se mi stane jednou za 100 let. Klikněte na obrázek a…

Éliška… In natura…

Hezké a úsměvné dny přeji.                               Jiří