Denodenně se setkáváme s neodborným používáním psychiatrického diagnostické termínu - fobie v článcích a diskuzích o sociálních jevech, chování, politice a postojích jednotlivců i skupin.
Přitom fobie je definována jako specifická forma úzkosti, tedy jde o úzkost, která je vázána na specifickou situaci, která běžně u lidí úzkost nevzbuzuje. Zde spočívá rozdíl mezi fobií a strachem. Strach je úzkost v situacích, které lidi ohrožují (pokud cítíme úzkost ve chvíli, kdy se na nás řítí rozzuřené zvíře, nejsme duševně nemocní. Ale když pociťujeme úzkost pokaždé, když vstupujeme do výtahu, nasvědčuje to fobii.
S laickým pojmem fobie se setkáváme v poslední době zvláště u tzv. homofobie, xenofobie, islámofobie apod. Přitom v těchto případech jistě nejde o stav, naplňující výše uvedené známky fobie. Pohled na dva líbající se homosexuály asi nikoho nenaplňuje chorobným strachem, ale možná není někomu moc příjemný či mu připadá dokonce nechutný. Pohled na krupicovou kaši mi připadá osobně velmi nechutný a odporný, ale vůbec se jí nebojím, natož abych se jí bál chorobně. Ve věci cizinců s nepříjemnými agresivními zvyky či ve vztahu k islámu může jistě jít o obavy, ale je to v souvislostech, které opatrnost a ostražitost (a třeba i strach) běžně vyvolávají. Také nelezu na přechod na červenou, že?
Užívání těchto složenin se slovem fobie v nepsychiatrických souvislostech je tedy sémanticky matoucí, a mění význam slov a tím vlastně brání věcnému dialogu na tato témata. A když se pak začne ještě začne pohazovat nadávkami jako fašismus či nácek, nebo smažka, tak už je věcná diskuse tatam.
