V souvislosti s jeho stávající účastí na budapešťském setkání Conservative Political Action Conference (CPAC) se objevily úvahy o jeho údajném příklonu ke konservatismu
Myslím, že konservativcem se Babiš nestal ani náhodou. To, že by tento „homo novus“ vyznával tradiční hodnoty podle Edmunda Burkeho či Sira Rogera Scrutona, opravdu nehrozí. Jde o něco jiného. V našem politickém spektru totiž chybí funkční a volitelných výsledků dosahující pravicová konzervativní strana. Je to za situace, kdy značná část „obyčejných“ lidí je zasahována kobercovým náletem rádoby pokrokových úletů. A že jich je. Ať je to takřka Mao Ce-tungův „Velký skok“ zelených podnebíčkářů, věřících v perpetuum mobile, ať je to neustálá adorace patologických stavů související s poruchami sexuální identity, sebemrskačské kajícné omluvy za činy lidí, žijících před staletími, nebo třeba snaha přepisovat nejen historii, ale i umělecká díla, a další a další.
To vše jeho imagemakeři registrují. A o hlasy těchto lidí se nyní Babiš bezesporu uchází. Doplní to třeba i koloritem s Pražským Jezulátkem formou pověrečné zbožnosti. Je jen smutné, že téma, jak se postavit novodobým jakobínům a bolševikům přenechávají demokratické strany politickým kšeftařům, kteří na nich získávají laciné body. Proč tuto neprozíravou politiku dělají, je otázkou. Je to z pohodlnosti, falešného podlézání mládí, nebo ze zbabělosti, aby nebyli považováni za nedostatečně „woke“?
