Dnes si na stránkách Aktuálně v příspěvku "Prostě se nedohodneme!" stýská komentátor a byvší politik Martin Fendrych nad nejednotou opozice.
Asi nějakou míru nejednoty máme "v krvi", jinak by nemusel Svatopluk mávat na smrtelném loži oněmi pruty. Problém je však v tom, že jednota "proti něčemu" je krátkodobá a pomíjí ve chvíli kdy buď to, proti čemu jsme, zaniká (a nic neroste do nebe) nebo do situace kdy odlišný pohled na svět je výraznější, než nepřítel, proti kterému se sjednotíme. Jistě toto funguje jinak v kritické dějinné situaci - příkladem nám budiž jednota v odporu k páně Hitlerovu národnímu socialismu, národní jednota po vpádu ruské armády v osmašedesátém i jednota v listopadu 1989. V takto dramatické situaci ovšem naštěstí nejsme i když jsou pochopitelné obavy z blízké politické budoucnosti. Nicméně cesta k politickému vítězství nevede ani přes soustředění se na jeden negativní cíl ani v situační vynucené jednotě. Neblahým příkladem nám může být heslo Občanského Fóra: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Takový přístup bohužel zbrzdil obnovu či vnik klasických politických stran a vytvořil po rozpadu OF vakuum, s jehož následky se vlastně potýkáme dosud. Rozhodující strany nevyrostly ze svého batolecího věku ani po stránce myšlenek a vizí, ani z hlediska stability a věrnosti členů a příznivců, ani co se týče funkční demokratické organizační struktury. Neubránily se v dobách, kdy se jim dařilo, ani v minimální možné míře kariéristům a "kmotrům". Zejména společenské vize - tedy ošklivým slovem ideologie, stranám zoufale chybí, stejně tak jako státníci v jejich řadách. Stejně tak stranám chybí alespoň trocha dobré pověsti. Strany jsou i nervosní, při obavě ze ztráty voličských hlasů jsou ochotny své představitele vcelku rychle zavrhnout, bez ohledu, zda je v právu čili nic. Výsledkem je naprostý nezájem o stávající strany, ústící do mesiášských představ o nových subjektech (zažili jsme to US-DEU, VV, TOP, ANO, nyní Piráty) povětšinou s následným nedlouhým trváním. A kruh se uzavírá – dobří a důvěryhodní politici tradičně vyrůstají v politické straně, jenže do ní „nikdo slušný nechce“.
Vytvářet nucenou jednotu "proti něčemu", místo "pro něco" není řešením. Samotná různost politických stran není na závadu, spíše jde o to, aby za něco stály a věděly, co chtějí nabídnout a k čemu pomáhat a uměly se respektovat. Ostatně vládu jedné strany jsme si užili až, až.
