Smysl pekla

Dobré ráno, je přesně 19 minut po půlnoci dopsal jsem svůj první příběh. S trochou nejistoty, zda nebude někým popsán jako infantilní blábol ho předhazuji vlkům...tedy vám.

Jo, rána mečem do krku, ta bolí jako ( slovo začíná na „s“ a končí na „vině“ ) a navíc vám hlava odletí kamsi do háje, kde tvrdě dopadne na zem. Pak taky jeden nemůže mlátit rukama, který už nemá, případně popadnout dech, když se vaše plíce válí tři metry od vás. Nakonec se to začalo solidně mlžit a už nebylo co vnímat.

Au

Jako další zajímavou věc zjistil, že sedí. A to na bílé zářivé ploše kam až oko dohlédlo. Obloha byla taky bílá. Vlastně tam žádná obloha nebyla. Prostě všude kolem jen …bílo.

„Nazdar“ trhnutím se otočil a zjistil, že za ním na bílém špalku sedí stařík v hnědých rozrhaných hadrech s kápí staženou, že mu nebylo vidět do očí a opírá se o hůl. V téhle bílé pustině to byl neuvěřitelně rušivý element.

„Ehm…ahoj“, zkusil to. Stařík se krátce drsně uchechtl. „No ne, pán má manýry. To se mi líbí. Většina lidí nemá prostě žádný vychování. Pořád jen: „Kde to sem?, Jak sem se sem dostal?, Jak se dostanu pryč?“

„Áááá..ehm, zkusil to zas“. Stařík sevřel hůl trochu pevněji a smutně si povzdechl „Nech mě hádat, chceš vědět, kde to seš“

„No, asi tak nějak“

„tak to nevim“

„Aha, a jak sem se sem dostal?“

„Umřels“

To bylo od dědka trochu drsný, ale je fakt, že na tohle si matně pamatoval taky.

„Áááá, jak se dostanu pryč?“ měl špatnej pocit, že na tohle už odpověď zná.

„Správně, nedostaneš“

Chvíli na starce koukal a přemýšlel. Nic ho nenapadlo. „Ehm…“

„A teď bys zase rád věděl co bude dál, že jo?“

„Jo to bych rád“

„Tak to taky nevim“ stařík se na chvíly odmlčel „Ale většina z vás prostě vstane a odejde do tý bílý pláně až se mi ztratí z očí“

„To je jako všechno?“

„Čekals něco víc?“

„A co ten zbytek, co neodejde?“

„Chvíli tu sedí a čumí a snaží se něco vymyslet a pak se zvednou a odejdou taky“

„A možná že je ještě jedna cesta“ prohlásil veselej hlásek zase za jeho zády. Trhnutím se odvrátil do starce a zíral na malýho ďáblíka, který se za ním zničehonic objevil. Vopravdu vypadal jako dáblík. Mrňavej, rudá kůže, růžky, drápky na prstech, jedna bederní rouška plus úsměv kterej by vyděsil i zombii . Kurvadrát, měl dokonce i mrňavý vidle.

Stařík naklonil hlavu a povzdechl si: „Zase ty?“

„No jo“, ďáblík na to.

„Už mě fakt sereš“, na starýho dědu poměrně silný slova

„To ty říkáš pořád“ pravil ďáblík s úšklebkem a odflusnul si. Pak se naklonil k sedícímu a zblízka se mu podíval do očí. V těch jeho hořely plameny.

„Takže jak sem řikal, je tady ještě jedna cesta. Můžeš jít se mnou a já ti dám možnost zažít něco akce.“

„No a co když odmítnu?“

„Tak můžeš odejít do tý bílý nicoty“

„A co se stane, když půjdu?“ jeho hlas zněl čím dál tím beznadějnějc

„Tak to fakt nevim, ale toho se snad přece vy lidi bojíte nejvíc, nebo ne?“

Jo, to je pravda, to musel uznat. Odejít do tý bílý věci ho děsilo víc než cokoli jinýho. „Tak jo, jdu s tebou.“

„Paráda, chyť se mě za pařát a připrav se na jízdu.“ Ďáblík vyskočil na nohy a napřáhl před sebe pracku.

Chytil se jí značně neochotně, ale co mu zbývalo. Předtím, než se s ním převrátil svět se ještě naposled podíval na dědka, kterej si potřetí povzdechl:“Stejně tam jednou pudeš kámo, to je ti doufám jasný?“ Tak nějak mu to jasný bylo.

Pak ,když se svět zase vrátil směrem pod nohy, kam patřil, bylo kolem dokola jen moře rozpadlých trosek, nedozírná údolí s hořícími řekami a kopce a hory s černými zříceninami.

„Konečně doma…“ odfrknul si spokojeně ďáblík

„A tohle je konkrétně…?“ odvážil se zeptat. „Peklo kámo, seš tak blbej nebo co?“

„Ale já na peklo nikdy nevěřil“ tak pitomá a zbytečná věta z něj snad ani vypadnout nemohla.

„Tak to nám tady dole ale fakt ani trošku nevadilo. Vážně, ani malinko. My se beztak nikdy nestaraly moc o vztahy s veřejností a marketing.“

„To sem berete každýho?“

„Ne, seš cvok? Jenom ty zvlášť vybraný, máme na to spešl kritéria a pak vám dáme dycky vybrat.“

„Jaký kritéria?“

„Ále, to víš. Úchylná povaha, sklony k násilí, smilstvo, vraždění nevinných žen a dětí, genocida atakdál, prostě klasika. Musím říct, že tvoje výsledný skóre dělá fakt solidní dojem. Málem jsme museli předělat bodovací tabulky.“

Aha, tak to jo, to na něj docela sedělo. „No a co mam tady jako dělat? “ zeptal se ďáblíka během chůze do největšího z hořících údolí.

„No to ti přesně řekne až ŠÉF, ale většinou nafasuješ obouruční meč a jdem vraždit anděly na bitevní pole.“

„Eh promiň, vraždit anděly? Bitevní pole?“ nějak mu to nedávalo smysl.

„Hochu ty seš vážně nějakej natvrdlej ne? Někdo přeci musí ty okřídlený šampóny zastavit, aby nás nepřeválcovali a bitevní pole je pro nás styčná plocha mezi nebem a peklem, neutrální půda, země nikoho. Chápeš?“

„No moc ne“

„To je fuk, prostě usekni křídla první svítící věci, co tam uvidíš. Takhle tady vedem válku.“

„No tak jo, a kdo vyhrává?“

„Jako jak, vyhrává?“

„No prostě kdo vyhrává, peklo nebo nebe?“

To se ďábel zastavil a podíval se na něj, jak na největšího trotla pod sluncem.

„Vyhrává?, seš mentál nebo co? Tohle se přeci vyhrát nedá, my tady udržujem rovnováhu, jasný? Rovnováhu. Nevyhráváme, prostě bojujem.“

„To ale nedává smysl. Tak proč bojujete, když nemůžete vyhrát?“

„Protože to tak je, má to tak bejt. Proč ty si žil, když si věděl že umřeš? Proč se snažil přežít?“

Dobrá otázka, snažil se na ní přijít celej život a nikdy se mu to nepovedlo. Ďáblík ztratil trpělivost a vyrazil zase směrem do údolí zatímco pokračoval v instruktáži. „Takže jak sem řikal, musíš jim jít po křídlech, nejlíp zezadu když to nečekaj. Ty parchanti jsou jinak děsně rychlý…..“ To už ho ale neposlouchal. Prostě to tak má bejt. Prostě to tak má bejt? A to bylo celý. Pomalu se začínal pořádně nasírat. Celej ten smysl? Prostě to tak má bejt? Možná teď už chápal, proč všichni odcházeli do pustiny.