Jak jsem se (málem) stal ekologem

Na počátku bylo slovo. Tedy slova, pěkně seřazená, svázaná v knize. Dokonce nesly myšlenku. Ekokniha hlásala: „ Konec s dřinou na zahradě! Pomůžeme přírodě! Více brouků a motýlů přivábí více ptactva. Bude více zpěvu! Hojaja ja!“ Ráj to napohled.

Koupil jsem louku. V sáčku! Pěkně jsem ji vysel před dům. Slova linoucí se ze sáčku mě laskala: „Kosit jen dvakrát ročně!“ To je hudba pro lenošné tělo! To jsou noty! To je akord! To je symfonie!

Instrukce z ekoknihy byla jasná. Před dům louku, zahradu nechat pracovat samu a jen ji usměrňovat a využít okolních rostlin a stromky nechat zpravokořenit, to mimo jiné kvůli chemii, abychom ji nepotřebovali v nadbytečné míře.

No, krása. Jedna ušlechtilá myšlenka se na mě hrnula za druhou, a protože jsem náchylný k idealismu, zcela jsem byl pohlcen.

Jednoduché to nebylo. Nechte zpravokořenit padesátiletou hrušku nebo prastarý ořech. Špatně se ohýbají do připravené jamky, do pelíšku pro pravé kořeny.

Co Vám mám povídat. Státi se ekologem nebo dokonce environmentalistou je mentální dřina.

…

Naštěstí! Skutečně naštěstí osud nebo Big Boss zasáhl. Hned naproti mému domu, tedy mé louce, stojí lavička. Ano, rozhodující roli v tomto příběhu hraje obyčejná lavička, symbol komunikace a pospolitosti.

Tato lavička plnila svou funkci velmi svědomitě. Několikrát denně a po mnoho let se na ní a kolem ní konaly porady zpravodajského týmu jako vystřiženého z filmů páně Trošky. Jediným rozdílem oproti Troškovým filmům bylo, že tam dámy donášely faráři. V této příhraniční obci faráři trávili více času v kriminále než na faře a tak dámy pěly ve stranické buňce místní organizace KSČ. Minulých dvacet let už tolik nezpívaly jen špitaly, ale naštěstí už zase začínají znět.

No, už vás nebudu napínat a prozradím vám, že mě potkalo velké štěstí.

Jednou jsem přijel k domovu a louka byla… pokosená. Jedna z tet dostala od soudruha dědy Mráze k Ježíšku křovinořez. Protože věděla své a nemohla se dívat jak se ekologicky trápím, pustila se bez řečí do díla. Dámy dobře věděly, že je třeba kosit při teplotě 36 celsiových stupňů ve stínu, aby se louka už nemohla vzpamatovat.

Uznejte. Není lepší prach než dotěrný hmyz a řvoucí ptactvo? Navíc trousí! Motýli housenky a ptáci kdoví co, a jsou z toho nemoci a ničí sochy, nejvíc ve Venécii. Všichni mají krátce střižený trávník, tak jaképak copak. Co to tu zavádí, ekonaplavenina!

Soudruzi a soudružky vždy věděli, kdy je třeba sít, kdy sklízet, kdy má pršet a svítit slunce, co je pro každého z nás nejlepší.

No, mám já to štěstí, že už se přestali stydět a osud nás tápajících znovu berou do svých rukou.

Směle k lepším zítřkům, za obec krásnější!