Vysoká škola života

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání“ (Samuel Langhorne Clemens, známý ovšem spíš jako Mark Twain)

Takové školní vzdělání určitě není špatné. Ale samo o sobě moc neznamená. Zvlášť když chybí to ostatní. A v poznání té ultimátní Pravdy může být i překážkou. Ostatně, vzpomeňte, co nám řekl na vojně major Pohančeník. Aha? Řekl totiž: „Všichni tady máme vysokou školu. Já mám dokonce dvě – a je nám to na .....!!“
***
Pan Halbich nemá žádné formální vzdělání, ale je to mimořádně inteligentní a navíc šikovný člověk. Říká to i tatínek a ten na tu školu hodně dá. Musí to vědět, protože spolu byli za války totálně nasazeni v Berlíně u firmy Junkers. A nakonec se jim podařilo utéct. Pan Halbich je náš soused.
***
Tatínek je fanda do aut. Ne že by jim nějak rozuměl, ale vždycky nějaké měl. Pan Halbich mu proto z legrace říká: „Ty si asi myslíš, Míro, že tam pod kapotou běhaj trpaslíci, viď?“
***
Úplně první auto, které jsme měli, byl Adler. To jsem ale ještě nebyl na světě. Adler znamená německy „orel“. Já vždycky chci, aby tatínek vyprávěl, jak jednou to auto zastavilo v lese a ne a ne nastartovat.

Naštěstí šel kolem pan Halbich. Otevřel kapotu a začal se v ní hrabat. Nějaké součástky vyházel do lesa, pak je zase hledal, ale auto se nakonec rozjelo a oba přijeli domů, což bylo dobře, protože byl zrovna Štědrý večer a maminka už měla strach. Pan Halbich u nás zůstal na večeři, protože tehdy ještě neměl manželku.
***
Teď máme Škodovku 1201. Takovou zelenou sanitku. Tatínek právě píchnul kolo a navíc rozbil žárovku ve světle.
A zrovna se poškorpil s panem Halbichem, tak mu teď nemůže říct o pomoc.
***
„To bys nevěřila, jaký je říďa šikovný člověk,“ řekne tatínek mamince.
Říďa je pan řídící Kozák. Kdysi učil maminku v obecné škole a často k nám chodí na návštěvu. Vždycky má klobouk a sako, a když stojí rovně, tak vůbec rovně nestojí. Stojí takhle:

„Představ si, on dokáže vyměnit u auta duši úplně bez montpák. Jen tak beze všeho ji našlape do pneumatiky.“ pokračuje tatínek vítězoslavně.
„Že by?“ zapochybuje maminka, „a odkud to víš?“
„On sám mi to řekl,“ uzavře tatínek, „zítra mi přijde pomoct.“
„Říďa je fajn, ale že by byl nějak extra šikovný, to teda nevím.“ řekne maminka.
„No, kdyby to začalo haprovat, tak jsem pro všechny případy pozval i Ludvu Čmuchala,“ doplní tatínek.
„Tak to je ten pravý. To už jsem bez starostí.“ uzavře maminka. Asi si vzpomněla – stejně jako já – jak tuhle pan Čmuchal spadl u nás z lešení. Nic se mu naštěstí nestalo. Náš dům je totiž jen přízemní. Ale s panem Čmuchalem je velká legrace, to vám povím.
***
„Tak nejdřív tu žárovku,“ řekne pan řídící a poklekne před autem. Nová žárovka mu asi třikrát spadne na zem, ale kupodivu se nerozbije.
„A teď to kolo,“ zasměje se, povzbuzen úspěchem se žárovkou.
Za plotem stojí pan Halbich a stejně jako já vše se zájmem pozoruje.

Zrovna jde kolem pan farář. On má také auto. Je to Fiat a dostal ho prý přímo od papeže.
„Vidím, že jste píchl, pane doktore.“
„Je to tak, pane faráři.“
Když pan farář jen tak tak uhne před klíčem, který se smekl po matce kola a vyletěl panu řídícímu z ruky, řekne:
„Vidím, že tu není bezpečno, tak se radši vzdálím a budu se za vás modlit, chlapci.“

Za plotem se ozve pan Halbich:
„Nechci vám do toho mluvit, hoši, ale matky se povolují směrem na Trutnov a utahují směrem na Hradec.“
„Nech si své rady, Jiříku, my sami víme co a jak, že pane řídící?“ odvětí tatínek.
Pan řídící jen neurčitě kývne hlavou a setře si pot, čímž mu na čele vznikne legrační černá šmouha. Má na sobě už jen košili a odložil dokonce i klobouk. Tak jsem ho ještě nikdy neviděl.
***
„Kde je sakra ten Ludva?“ řekne po chvíli tatínek. „Skoč pro něj, Míšo,“ otočí se na mě.
K Čmuchalům je to kousek. Jen ten vysoký dům, kde bydlí pan Nosek, který mě nedávno vzal do Hořic na „300 zatáček Gustava Havla“ -to jsou motocyklové závody, víte? Pak hospoda, konzum a už jsou Čmuchalovi.
***
„Copak je, Míšo?“ Ptá se paní Čmuchalová.
Když jí řeknu, o co jde, podiví se: „On u vás není?“
To už přichází stará paní Čmuchalová, maminka pana Ludvy.
„Že on ten neřád zase skončil v hospodě?! No počkej!“ a obě ženy vyběhnou na ulici.
Já už ale mezitím vcházím do hospody.
Pan Čmuchal tam opravdu sedí, zrovna s panem Noskem, a něčemu se směje.

Jak mě uvidí, přestane se smát a vykřikne: „Ježišmarja! Báby!“ a vyběhne z hospody. Hned mu došlo, co se stalo. A co se ještě stane.
***
„Měls tady už hodinu být!“ přivítá tatínek pana Čmuchala.
„No jo, promiň, však já to ještě doma schytám,“ řekne pan Čmuchal.
Ale tatínek pořád reptá a tak Čmuchal nakonec řekne:
„Víš co, Mirku? Tak mě zastřel, no!“ a rozhrne si košili na prsou.
Všichni se rozesmějeme. Říkal jsem vám, že s panem Čmuchalem je děsná legrace.

***
Ale to už přichází maminka s bráškou.
„Tak pojedeme nebo ne?“ zeptá se přísně a ukáže tatínkovi hodinky.
Tatínek bezradně pohlédne na prázdné kolo.
„Jirko,“ obrátí se maminka na pana Halbicha za plotem, „pomohl bys nám, prosím?“
„Mirek nechtěl, ale když řekneš ty, Květuško...“ odtuší pan Halbich.
***
„Víš přece, že tam musíme být včas a ty trucuješ jako malej kluk,“ řekne maminka, když už všichni sedíme v autě, „kdybys řekl hned Jirkovi, tak...“
„Já potřebuju na řízení naprostý klid,“ přeruší ji tatínek. „Jestli ti to přijde jako přehnaný požadavek, tak si prosím uvědom, že mám za vás za všechny nemalou odpovědnost.“
A pak už je ticho a to mám nejradši. Pozoruji, jak stromy ubíhají dozadu a můžu myslet na co chci.
***
Pozn.: Kresby autora textu