To není pravda!

Taková nevinná větička a co může způsobit. Ostatně: co je pravda? Ptal se i Pilát Pontský a odpovědi se mu nedostalo. Zato ruský pěredvižnik Nikolaj Ge namaloval na to téma krásný obraz.

Ta žlutá chata pod vrchem, zvaným Hůra byla kdysi naše. Je tam pořád. A je dokonce stále žlutá.

***
Měli jsme ji krátce, než jsme ji prodali panu Stárkovi z Prahy. Pan Stárek se na ni přijel podívat vlakem. Měl na sobě takový světlý oblek a klobouk. Však byl z Prahy.
Tatínkovi jsem řekl, že syn pana Stárka chytá za Slávii. Vždyť to pan Stárek zmínil při prohlídce chaty a tatínek to asi musel přeslechnout, když to neví.
Nebyla to ovšem pravda, ale pravda byla, že jistý Miroslav Stárek za Slávii opravdu chytal.
Tatínek tomu uvěřil, stejně jako já, a panu Stárkovi syna pochválil.

Já jsem pak za trest nesměl do kina, protože lhát se nemá. Dávali zrovna film „Scaramouche“, kde se pořád šermuje, tak mě to mrzelo. Nebylo to navíc spravedlivé, protože já jsem si opravdu myslel, že Miroslav Stárek je synem „našeho“ pana Stárka. Nikoho jiného toho jména jsem neznal, a když byl navíc z Prahy, tak jsem si snadno dovodil, že jde o otce onoho slávistického brankáře. To přeci dá rozum, ne? Rozum. Chápete?
***
Za týden jedeme na chatu naposledy. Je krásný den a kvetou kaštany. Naše auto je porouchané, tak si tatínek půjčil strejdovo. Já mám to staré, předválečné autíčko moc rád. Dívám se zadním oknem, jak krajina ubíhá dozadu. Stromy, domy, sloupy, prostě všechno.

***
Ta chata vedle patří manželům Vaňkovým a panu Senohrábkovi. Také jsou z Prahy, jako pan Stárek. A protože jsou všichni už v důchodu, tak jsou na chatě skoro pořád. Oba pánové pracovali ve slévárnách ČKD a teď si užívají čerstvého vzduchu.
***
Nějací starší manželé k nim přišli právě na návštěvu, ale nikdo není doma. A tak se baví s tatínkem.
„A kdypak ti Vaňkovi odešli?“ ptá se ten pán.
„Asi před hodinou,“ řekne tatínek.
„To není pravda!“ vypálím já. Zdá se mi, že je to tak tři čtvrtě hodiny. Maximálně.
Ti manželé se na sebe podívají a pán se zeptá:
„A odkudpak vy jste?“
„Ze Dvora,“ odpoví tatínek.
„To není pravda!“ řeknu zase já. Bydlíme na Mostku, což je asi dvanáct kilometrů ode Dvora.
Pán se rozhlédne a ukáže na auto: „To je vaše auto?“
„Ano,“ řekne tatínek.
„To není pravda!“ vystřelí to opět ze mě.
„No... tak neshledanou,“ řeknou oni a mají se k odchodu.
Jen zmizí za záhybem cesty, vydá se otec ke mně a já k lesu. Nejprve jdeme pomalu, pak rychleji a nakonec se rozběhneme.
„Počkej, až se vrátíš, holomku! Já ti dám, že to není pravda!“ láteří otec.
***
Zase asi za týden jedem do Hradce. Maminka veze bundu, kterou tam koupila. Je nějaká špatná, tak ji chce vyměnit.
Vejdeme do obchodu, maminka položí bundu na pult a řekne:
„Já jsem tady koupila tuhle bundu a ...“
„To není pravda!“ skočím jí do řeči. Já za to nemůžu. Fakt, to samo.