Tetování

„Sám žádné tetování nemám a pohled na tetované se mi protiví“ - abych tak trochu parafrázoval slova největšího pařížského lichváře Gobsecka, pronesená ústy nezapomenutelného Josefa Kemra (TV film Gobseck, 1985)

Kohout

Jediný tetovaný v naší vesnici je pan Ronovský, kterému říkají Ronovák. Na předloktí má vytetované srdce, prokláté šípem. Kdysi prý přijel s cirkusem a už zůstal. Tatínek se s ním kamarádí, protože se oba zajímají o ornitologii. Někdy jdeme ještě s panem Pourem, který je školník, do lesa pozorovat ptáky.
***
Pan Ronovský si k hlídání zahrádky vycvičil kohouta, kterému se také říká Ronovák. A ten kohout si plní úkoly hlídače stejně jako pes. Možná i lépe.
Jednou jdu do školy. Už je dost pozdě, tak si zkracuji cestu kolem zahrádek. Jenže mě zahlédne ten kohout Ronovák a hrozně se rozčílí. Zastoupí mi cestu a skáče až do výše mé hlavy. S kohoutem samozřejmě není žádná řeč. Pomalu couvám, až skončím v nádobě s dešťovou vodou.

„Nech!!!“ zakřičí pan Ronovský, který se tu najednou objeví.
Kohout hned přestane, zatváří se uraženě a začne ze země vyhrabávat žížaly, jakoby se nic nestalo.

Naštěstí je teplo a tak jsem suchý, než dojdeme do školy. Pan Ronovský jde totiž se mnou, aby omluvil mé zpoždění.
„Víš ty co?“ řekne mi cestou. „Já tě v neděli pustím zadarmo do ZOO. Jasně, příjdeš i s tátou, jo?“
Ještě jsem neřekl, že pan Ronovský trhá o víkendech lístky u vchodu do zoologické zahrady.
***
A opravdu v neděli jdeme s tatínkem do ZOO.
„Tady!“ zavolá pan Ronovský a už běží k nám.
„Já mám takovou radost, že jste přišli,“ směje se a objímá tatínka i mě.
„Jo, kdyby pršelo, tak do pavilonu plazů. Nebo k opicím.“ dá nám ještě radu na cestu.
Pohlédnu na oblohu. Je modrá bez jediného mráčku. Nevím, jestli jsem vám už říkal, že miluju modré nebe.

Přijela pouť

Hlavní kolotočář je potetovaný. Mnohem víc, než pan Ronovský. Na ruce má vytetovanou mořskou pannu. A ještě jiné věci.
Jeho syn přijde k nám do třídy.
„Jak velké je slunce,“ zeptá se ho někdo. On se podívá na oblohu, spojí palce a ukazováčky obou rukou.
„Asi takhle,“ řekne.
„Kolik metrů má tohle pásmo?“ zeptá se ho paní učitelka při tělocviku. On začne horlivě počítat centimetry: jeden, dva, tři,...
Všichni se smějeme, jak je hloupý. Ale paní učitelka nám vysvětlí, že on musí chodit každou chvíli do jiné školy a tak má ve vědomostech velké mezery. A abychom si vážili, že my můžeme chodit do jedné školy. A tak naše vědomosti mají sice také velké mezery, ale přece jen ne tak velké, jako ty jeho.

Jeho potetovaný tatínek stojí v maringotce, která je současně střelnicí, láme vzduchovky a podává je střelbychtivým zájemcům.
Jedna rána za jednu korunu.
Nikdo se ale netrefí.
Ale to už přichází pan Pechout, který je největší z celé vesnice. Je to ten, co si nedávno pomohl od problémů s močovými kamínky jízdou na motorce, jak jsem vám už řekl.
Potetovaný pán se mračí, když se pan Pechout položí přes pult a ústí hlavně vzduchovky je jen pár centimetrů od špejle nesoucí papírovou růži.
Prásk! A nic. Netrefí. Pan Pechout sám zlomí vzduchovku, podívá se do hlavně, zasměje se, řekne „aha“ a nechá znovu nabít.
A pak už se trefí úplně pokaždé. Za chvíli odchází s náručí papírových růží a nad hlavou se mu vznáší spousta balonků. Vše nám, dětem, se smíchem rozdává.
Druhý den prší a pouť odjíždí. Zůstává po ní jen kupa odpadků.

Chuligán

Do konzumu přichází voják. Je to svobodník. Asi bude z Jaroměře, protože právě tam je nejbližší vojenská posádka. Všichni se na něho díváme, protože vojáky u nás tak často nevidíme.
Koupí se cigarety, a když platí, všimnu si, že mezi palcem a ukazováčkem levé ruky má vytetovaný nápis „TEXAS“.
To je ono, řeknu si a doma si na stejné místo napíšu perem také „TEXAS“,
„Ukaž ruku,“ nařídí tatínek u večeře.
„To je tetování,“ řeknu.
„Já ti dám tetování, chuligáne. Koukej si umýt ruku,“ na to tatínek.
Jsem moc rád, že jsem chuligán. U nás ve vsi je totiž zatím jenom jeden chuligán. Egon Jastrzębski. Je o hodně starší než já a učí se v nedalekém městě na zámečníka. Je to fešák. Vypadá trochu jako prezident Antonín Novotný, jehož portrét visí ve třídě nad stupínkem. A to je také fešák. Aspoň to říkala spolužačka Piškaninová a ta to musí vědět, když je to holka.
Možná to je důvod, proč si Egona ta jeho firma vybrala jako tvář své náborové kampaně. Všude po městě teď visí velké plakáty s nápisem „Přijď mezi nás“ a z nich se usmívá nějaká dívka a chuligán Jastrzębski.
***
Když jdu druhý den k potoku, sedí na břehu chuligán Jastrzębski a nějaký jiný výrostek. Baví se tím, že hází do vody kameny.

„Čau,“ řeknu mu. To se tak mezi chuligány říká.
„Vole, ty si necháš od takovýho malýho kluka říkat čau?“ zeptá se ten druhý.
„Ále,“ mávne rukou Jastrzębski, „to je v pořádku,“ čímž definitivně potvrdí mé chuligánství.
Pak hodí do potoka obzvláště velký kámen, až voda vystříkne vysoko nad hladinu a udělá se v ní duha. Ale jenom na krátkou chviličku.
***
Pozn.: Kresby autor