Tak ona ta vláda bude asi opravdu dobrá

„A jakou tam u vás máte vládu?“ zeptal se mě kamarád z Tennessee.
„Člověče,“ pravil jsem, „ já ani nevím. No, nějakou jistě máme. Všude nějakou mají. Počkej, kdo je premiér bych věděl. A pak znám ještě jméno jednoho ministra, protože se jmenuje úplně stejně jako jeden náš profesor na gymnáziu. Ale čeho je ministrem teď ani nevím.“
„Tak to bude docela dobrá vláda,“ mínil Američan. „Když o ní nic nevíš a ani tě to nezajímá, tak je nejspíš všechno jak má být.“
Na tom něco bude. A jelikož jsem to měl stejně se všemi vládami, které jsem za svůj celkem dlouhý život zažil, tak jsem měl asi štěstí na dobré vlády (smajlík).
***
V té souvislosti jsem si vzpomněl na jednu příhodu, která ukazuje, že se to někdy může trochu zvrtnout.
Kdysi jsem dělal v tzv. global sourcingu. Ta činnost spočívala ve vyhledávání potenciálních dodavatelů pro naši firmu, i pro externí zákazníky. Součástí byly i návštěvy u vybraných firem, jejich kvalifikace a podpora implementace do dodavatelského řetězce. Zákazníci byli většinou z Německa a naším cílovým regionem byla střední a východní Evropa. Po pravdě, pohybovali jsme se hlavně u nás, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku. No, někdy jsme se odvážili i dál na východ, ale návštěva firmy na Ukrajině nebo v Rusku zákazníky obvykle vyděsila natolik, že chtěli hned zpátky do bezpečných vod.
Ovšem dále na východě, totiž v Číně, byli naopak velmi spokojeni.
Jednou, během nějaké porady, na mě ukázal šéf naší medicínské divize a řekl mému šéfovi: „Pošlete ho do Číny, ať vidí, jak má vypadat dodavatel.“

A tak mi do plánu osobního rozvoje přibyla položka „Studienreise nach China.“
Ale to jsem trochu odbočil.
***
Jednou přijeli dva zástupci takové menší německé firmy. První byl chlapík neurčitého věku, kterému jsme hned začali říkat „ubrečený“, jelikož měl takové červené oči, jakoby opravdu plakal nebo si je dlouho intenzivně mnul. Byl to jeden z majitelů. Druhý byl takový žoviální děda, který se představil jako interim manager. Firma si ho najala, aby snížil nákupní náklady. Měl vlastní konzultantskou firmu, jejíž byl generálním ředitelem a současně jediným zaměstnancem.
„Moje filozofie je velmi prostá a má dva body,“ vysvětlil nám. „Nejprve se učiním neviditelným a pak nepotřebným. Když se to povede a vše při tom funguje, mise je splněna.“ Všichni jsme se zasmáli, kromě „ubrečeného“. Interim manažer se smál ze všech nejvíc, až mu tekly slzy.

„Prostě, zákazník vůbec nesmí vědět, že pro něj pracujete. Však brzy uvidíte sami, jak to funguje.“ slíbil při odchodu.
***
V následujících týdnech jsme získali nabídky od deseti firem, které jsme objeli a předběžně ohodnotili.
Pan interim manažer vše zpracoval do krásné tabulky. Uvedl tam u všech asi padesáti poptávaných položek stávající ceny německých dodavatelů, cílové ceny i ceny jednotlivých nabídek oněch deseti potenciálních dodavatelů. Přidal rovněž výsledky hodnocení a osobní poznámky, jako třeba „Management der Firma ist eine Sandalentruppe“ (to když nás mistr jedné firmy provázel po provoze v sandálech).
Pak se mu ovšem stala osudová, těžko pochopitelná nehoda: odeslal totiž tabulku – kterou sám označil jako přísně důvěrnou - mailem úplně všem. Tedy včetně stávajících i potenciálních dodavatelů.
„To bych se divil, kdyby tohle ustál,“ smál se můj šéf.
***
Po nějaké době se opět objevil ubrečený.
„Kdepak je pan interim manager?“ zeptal jsem se.
„To myslíte vážně?“ na to ubrečený.
„Ne,“ řekl jsem.
„Ten první bod jeho filozofie se mu tedy nepovedl, ale ten druhý dokonale, že?“ dodal jsem ještě.
A ubrečený se upřímně rozesmál. Poprvé za celou dobu.
***