Tahle armáda naštěstí bojovat nemůže

Prezident generál Ludvík Svoboda byl moudrý a prozíravý člověk. Ve svém věku si už ostatně nepotřeboval nic dokazovat.

Zrovna když jsem byl na vojně, bylo rozhodnuto, řečeno po vojensky – bylo přijato rozhodnutí, oplatit polským přátelům jejich bratrskou pomoc z roku 1968.
***
Podporučík Jarolímek, velitel první čety, první roty našeho třetího praporu tehdy, na samém začátku celé lapálie, pronesl legendární větu:
„Já bych toho Walesa postavil ke zdi a – sprosté slovo – bych ho.“
To poručík Pántík to viděl jinak: „Normálno seriem na nich, iděm na dovolenku.“
Soudruh poručík se mýlil. Na dovolenku nešel ještě hezky dlouho.
***
Náš útvar byl uveden do stavu zvýšené a následně plné bojové pohotovosti.
To znamená, že voják musí myslet toliko na boj, má sbalenou plnou polní a spí plně oblečený, pouze si může povolit opasek.
Hlavní činností je, samozřejmě, kontrola. Zejména kontrola pohonných hmot. On totiž tank T55 potřebuje sto litrů nafty na sto kilometrů. Jen si představte, kolik nafty potřebovali v osmašedesátém ti Rusové, pardon – Sověti. Vlastně pardon – Rusové. Odkud že jeli? Od Ochotského moře? Od Moskvy? No to jistě ne. Ale i tak to měli daleko.
***
Velitel pluku, major Pohančeník se zeptá podporučíka Jarolímka: „Co to děláte, soudruhu podporučíku?

„Kontroluji palivo v nádržích, soudruhu majore.“
„A proč to nedelegujete?“ zeptá se major podrážděně.
„Já... já si to radši dělám sám,“ na to podporučík.
„Okamžitě delegujte!“ rozkřikne se velitel. „Takovou banalitu může dělat každý záklaďák! Vy organizujte!!!“
No, uvidíme...
***
„Myslíš, že to opravu písknou?“ zeptám se spolubojovníka Klubíčka, když tak jednou ležíme na bidle (rozuměj na pryčně) a on, že určitě.
***
A oni to opravdu pískli. Když už to nikdo nečekal.
Major Pohančeník byl povolán na velitelství svazku a důstojníci se zatím zpili – inu, jak carští důstojníci, takže nebyli schopni přijímat telefonické rozkazy. Útvar byl zcela paralyzován. A tak se velitel musel vrátit a organizovat vše osobně.
***
Hned po návratu si pozve vybrané důstojníky a nás, absolventy. Dosavadní průběh akce označí jako katastrofu a pak pronese ikonickou větu:
„Soudruzi, všichni tady máme vysokou školu. Já mám dokonce dvě. A je nám to na h...o!!!“

A je to pravda.
***
Konečně výjezd. První problém nastane hned při opouštění parku. Rozumí se parku bojové techniky, samozřejmě. Tank velitele našeho praporu se zastaví asi deset metrů za bránou. Důvod? Prázdná nádrž.
Mnohem horší situace nás čeká ve městě. Jeden tank se neovladatelně řítí na autobusovou zastávku, plnou lidí. Věřili byste, že pouze jeden člověk – takový starší pán - se dal na útěk? Asi byl také u tankistů a věděl, že čtyřicetitunový kolos se jen tak nezastaví. Ostatní, včetně maminky s kočárkem zůstanou na místě. Uf, dobře to dopadlo.
***
Dorazili jsme na místo přenocování. Noční jízda by totiž mohla skončit opravdu katastrofou. Byly tam postavené prostorné stany.
„My máme přenocovat támhle,“ řekne poručík Vávra, řečený Móťa. „Vem pár chlapů a běžte to tam připravit.“ obrátí se ke mně.
„Člověče, tam už nějací vojáci jsou,“ hlásím mu za chvíli.
Móťa vstoupí do stanu a rozhlíží se po vojácích, kteří už leží ve spacácích a někteří asi spí.
Pak pronese další legendární větu: „Vyhulte do prdele kutáči!“
Kutáči samozřejmě nikam nevyhulili, přesunout se o dalších pět kilometrů musíme my.

***
Když druhý den zastavíme v nějaké vesnici a vejdeme do obchodu, lidé vypadají ustrašeně a s nedůvěrou nás pozorují. Tu takový starý děda řekne: „Vždyť to jsou naši!“ A hned se všichni usmívají a zvou nás k pultu, abychom si nakoupili. Vždyť to jsou naši. Naši. To je hezké.
***
A pak konečně přijde rozkaz, na který všichni čekají. Konec akce, zpátky do kasáren. My dokonce říkáme, že jedeme domů. Domů do kasáren, chápete?
***
Našemu pluku se žádná MU (totiž mimořádná událost) díky Bohu nepřihodila. Ale jiným ano.
A já jsem si uvědomil, že tahle armáda – naštěstí – bojovat nemůže.
A také to, jak moudrý a prozíravý byl před více než deseti lety prezident generál Ludvík Svoboda. Jasně, on si už ve svém věku nepotřeboval nic dokazovat, ani nepotřeboval, aby ho někdo plácal po ramenou. Pokud by se tehdy někdo takový vůbec našel. Já myslím, že ne.
***
Je jasné, že „Válka je vůl“, jak zpívají „brněnští Beach Boys“.

***
Pozn.: Obrázky autora textu