Srpen 1968: Fredyho garáž

Rozhodnutí k emigraci se v oněch posrpnových dnech rodilo pozvolna, nesnadno. Příběhy končí a začínají. A život jde dál... Blog i píseň posílám tam nahoru...

Michael a Fredy jsou nejlepší přátelé. Bráchové. Každý den se scházejí ve Fredyho garáži. Ta patří jeho otci, ale ten do ní neumí autem zajet, tak ji přenechal klukům.
***
Dnes je Michael v garáži naposledy. Zítra odjíždí na dovolenou do Rakouska, z které se nevrátí. Jejich dům je už prázdný. Všechno odvezli k příbuzným. Rozhodnutí o emigraci se v oněch posrpnových dnech rodilo pomalu a těžce, během dlouhých procházek Michaelových rodičů. Na polních cestách, o samotě, kdy město zůstalo daleko, nabývala emigrace stále jasnějších obrysů. Až se zdálo, že cesta zpátky už nevede.
Na rozdíl od mladšího bratra Michael o záměru ví – je přece už rozumný.
***
Michael vezme kytaru a zazpívá Fredymu tu „jejich“ kultovní píseň. Jenže on ví, že dnes to není jen píseň, ale život sám. Michaelovi selhává hlas a Fredy se směje a poplácá ho po rameni:
„Klid, brácho, tebe to nějak vzalo.“

Michael se loučí s Fredym s těžkým srdcem.
„Tak po prázdninách, brácho” říká Fredy bezstarostně.
Po prázdninách... Michael se dívá za vzdalujícím se kamarádem. Než Fredy zajde do domu, otočí se a zvedne ruku na pozdrav. Jako vždycky. Jen Michael ví, že tentokrát je to naposled.

***
Deštivá Vídeň. Prší už skoro celý týden. Má to snad být špatným znamením?
Sedí v autě na parkovišti před kempem, kde čeká promočený stan.
Michael je na zadním sedadle nervózní. Tak co bude? Bráška spí.
Otec mlčí. Zdá se, že pozoruje olověně šedou oblohu.
“Chodil jsem po Vídni… a přemýšlel jsem… já to prostě nedokážu…” otcův hlas se zlomí.
Všichni opět mlčí. Déšť lhostejně bubnuje do střechy auta. Nestará se o lidi a jejich problémy. Kapky stékají po skle.
“Tak se vrátíme…” promluví konečně matka.
Otec ji pevně stiskne ruku.…

***
Praha vítá navrátilce. Řeka se třpytí v pozdním slunci. Do úzkých uliček Starého města se už vkrádá letní noc.
Zdá se, že jejich dům se přátelsky usmívá, když vcházejí do dveří…
***
Michael jde opět ke garáži.
Na její střeše sedí holub. Jeho hlas přichází jakoby z dálky.
“Čekáš na Fredyho?” ozve se náhle, až sebou Michael trhne.
Fredyho strýc kope do oblázků na cestě.
“Už nepřijde…” řekne tiše.
“Jak to?” ptá se Michael stísněně.
“Asi už jsou v Kanadě. Aspoň doufám. Utekli…”
S Michaelem se zatočí svět, který už nikdy nebude stejný, jak býval.
Právě v tu chvíli holub roztáhne křídla a odletí směrem k řece…