Školení řidičů, aneb husarský kousek pana Horyny

Chcete jezdit (nejen) firemním autem na služební cesty? Pak musíte absolvovat školení řidičů, které z vás udělá „řidiče referenta“ a můžete vyrazit. Tak snadné to je. Školení je samozřejmě nutné občas opakovat.

Pan Horyna má v naší firmě na starosti vozový park. A všechno, co s ním souvisí. Na dveřích kanceláře a na vizitce má ovšem napsáno „Fleet management.“ To se člověk hned cítí důležitější a pracuje se mu radostněji. Jak říkám – ona to může být úplná pitomost, ale jak to hodíte do angličtiny, je to něco. Samozřejmě, ještě lépe by to znělo ve francouzštině, ale ta se dnes už tak moc nenosí.

Jedním z důležitých úkolů pana Horyny je právě organizace školení řidičů. Jako lektora zve takového růžolícího dědouška, který si tak asi přilepšuje k důchodu. Zajímalo by mě, kde ho sehnal. Nu, na všechno jsou v naší firmě směrnice, výběrová řízení atd. Každopádně se ten dědoušek rád poslouchá a tak jsou jeho školení neskutečně dlouhá. A nudná. Trvají vždy celé dopoledne nebo odpoledne. To přijde na to.

Zrovna dnes na jednom takovém školení sedím. Dopoledním, resp. celodopoledním. Je nás tu asi třicet. Růžolící dědoušek je obzvlášť dobře naladěný a rozvláčný. Asi se mu dobře sedí na pohodlném křesle, které mu nechal pan Horyna přinést. Sám pan Horyna sedí vedle něho a pospává.

Asi je unavený. Vždycky říká, že má práce jak na malém Rusku. To jsem ještě nikdy neslyšel, ale asi to znamená, že ji má hodně. To mě celkem udivuje, jelikož ho většinou vidím, jak stojí venku s šálkem kávy a pokuřuje. Abyste rozuměli – kuřáci byli už totiž vytlačeni ze všech vnitřních prostorů firmy.

Když je dědoušek asi v polovině své přednášky, napadne ho, že nám vysvětlí, jak to bude na jejím konci. Jako bychom to nevěděli.
„Až skončím,“ říká a ukazuje kartičku řidiče referenta, „tak dostanete takovouhle malou, sladkou kartičku, kam si doplníte nacionále a teprve pak se stanete opravdovým řidičem.“ zasměje se, jako by řekl výborný vtip.

„Já jsem už kartičky podepsal, má je teď pan Horyna a ten vám je pak na konci rozdá.“ doplní ještě.
V tu chvíli se pan Horyna probudí (zřejmě ho vzudil dědouškův smích) a z toho co vidí a slyší, usoudí, že školení je u konce.

„Výborně,“ řekne, vstane a začne rozdávat kartičky.
„Ale já jsem...,“ namítne lektor. Ale je pozdě, jeho hlas zanikne v rachotu židlí. Všichni se totiž vrhneme k panu Horynovi a bereme mu kartičky z ruky, aby náhodou nedošlo na pokračování školení.

Stojím už u výtahu, když přichází také pan Horyna.
„Jdete na oběd?“ zeptá se, podívá se na hodinky a vytřeští oči: „Cože?! To jsme dnes skončili nějak hrozně brzy.“
„Tak to toho aspoň ještě hodně poděláme, pane Horyno,“ řeknu já a nastoupím do výtahu.
Odpoledne mám totiž ještě schůzi. Pardon, meeting.
***
pozn.: kresby autor