Příhody s motocyklem

Příhoda první

„To byl den, to byl den...“ vzdychne pan Jarolímek.
„Já už se těším do postele,“ pokračuje a otevře ledničku.
„A proto taháš pivo?“ zeptá se přísně paní Jarolímková.
„Dnes si ho teda zasloužím. Běž si už lehnout,“ řekne pan Jarolímek a otevře láhev.
Vtom se ozve zvonek.
„Koho to sem čerti nesou?“ uleví si.
Stín za brankou se zhmotní do podoby pana Pechouta.
„Co je? Zbláznil ses?“ zavolá pan Jarolímek z okna.
„Pojď sem!“ naléhá pan Pechout. „Musíš mě zavést do špitálu...“
Rozhlédne se kolem a dodá tiše, ale naléhavě: „Nemůžu se vyčůrat.“
„Kdo to je?“ zeptá se paní Jarolímková, když její manžel vytahuje ze skříně oblečení na motocykl.
„Tvůj bratr,“ řekne pan Jarolímek s důrazem na slovo tvůj. „Musím ho zavést do Dvora.“
„Teď v noci, proč?“
„Až se vrátím – a běž si už lehnout,“ odbyde pan Jarolímek manželku.
***
Do Dvora je to přesně patnáct kilometrů.
Pan Jarolímek ale zná zkratku přes les. Je to horší, zato – to víte, že jo – samozřejmě, že kratší cesta. Asi o tři kilometry. Pro motocykl dobře sjízdná.

***
Královédvorská nemocnice leží v lese, což je příjemné. Člověk by řekl, že by mu tam mohli snad i pomoct. Nebo aspoň neublížit.
Jen pan Jarolímek zastaví před branou, pan Pechout vyskočí z postranního vozíku a běží k tomu velkému javoru.

„Tak už je to v pořádku, můžeme jet zpátky,“ říká úlevně se širokým úsměvem, když si zapíná poklopec.
„Člověče, tys mě v tom lese tak natřás, že jsem ti málem počůral sajdku. Jsem moc rád, že jsem to vydržel až sem.“
***
Když o té příhodě pan Jarolímek vypráví, uzavírá vždy větou „no, nezabili byste ho?“
***

Příhoda druhá

„Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina,“ říkávali jsme. Ten sovětský stroj, byl tehdy jediný, který se dal všude bez problémů koupit. Ne tak jiná kola, natož motocykl.
A já jsem se v té době rozhodl právě pro koupi motocyklu.
***
Na auto jsem měl papíry od osmnácti, kdy jsme měli autoškolu ve škole, jako nepovinný předmět. Tehdy ale otec rozhodl za mě, že na motorce jezdit nebudu, tak papíry nepotřebuji.
Takže znovu do autoškoly a udělat si řidičský průkaz skupiny A, byl první a nejsnadnější úkol.
Instruktorem mi byl pan Holzmann, který byl děsně naštvaný, že musí zase jednou sednout na motorku. Vysvětlil mi, že jezdit na motocyklu je velká chyba. Měl asi stejný názor, jako můj táta.
Vzpomínám si hlavně asi na třetí jízdu, kdy jsem ho měl zavést na Strahov. Při stoupání Švédskou ulicí mě bouchal do helmy se slovy: „Ty se očividně zhoršuješ!“ Nejspíš měl pravdu.
***
Horší to bylo s opatřením motocyklu. Nakonec jsem si stroj, východoněmecké provenience, MZ 125, vyhlídal v mototechně v Holešovicích. V den D jsem se tam dostavil brzy, ještě před otevírací dobou. Byl tam ještě jeden chlapec, tak osmnáctiletý. Ale byl to zjevně odborník. Zmáčkl přední brzdu a energicky několikrát „propéroval“ vidlici. U druhého stroje pak řekl: „Tuhle.“
Aha, takhle se to dělá, pomyslil jsem si. Udělal jsem to samé a u druhé motorky jsem řekl: „Tuhle.“
Pana prodavače jsem pak poprosil, jestli si motocykl mohu vyzvednout až odpoledne. Do pražského provozu jsem si totiž ještě netroufal. Požádal jsem kolegu a kamaráda Vláďu, aby mi motocykl zavezl domů. Byl to – aspoň podle svých slov – zkušený motocyklista. Navíc dělal v naší firmě dříve řidiče.
Nebylo to ale vůbec snadné. Stroj se vzpouzel a nějak se mu ke mně nechtělo.
„Já jsem si kvůli té tvé blbé motorce zničil ponožky z Quelle, člověče,“ vytkl mi Vláďa druhý den.
***
I přes to „propérování“ vidlice, jsem asi nevybral moc dobře. Motocykl měl zjevně něco s karburátorem. Ačkoli jsem si – jako rozený teoretik – zakoupil v „Německé kultuře“ na Národní třídě odbornou literaturu „Wie helfe ich mir selbst“ ( „Jak si pomohu sám“ – krásný název, že?), nepodařilo se mi karburátor správně seřídit.
Člověk přidával plyn a ono nic, až pak najednou stroj – zcela nečekaně – vyrazil vpřed.
Na křižovatce v Hloubětíně jsem jednou zastavil na červenou. Oranžová – začnu přidávat plyn, a už je tu zelená – a nic. Nervózní řidiči už na mě troubí. Najednou motocykl vyrazí, vzepne se na zadní kolo a já profrčím křižovatku jako kaskadér na zadním kole. Srdce mám až v krku a nadávky kolegů řidičů a kolemjdoucích si rozhodně nezasloužím.

***
Nakonec, po zásahu autorizovaného servisu, jsem pár tisíc kilometrů na tom stroji najel. Jelikož manželka, z pochopitelných důvodů, odmítala na motocykl sednout, rozvaloval se tento v předsíni a zabíral místo. Četli jste knížku „Michelup a motocykl“ od Karla Poláčka? Pokud ano, víte, o čem hovořím.
A tak jsem stroj deponoval v bratrově domě na Kladně, kde bylo místa dost. Když jsem nedávno dům prodával, přemluvil jsem kupujícího, aby si vzal i motocykl. A tak jsem se ho nakonec přeci jen zbavil. Teď jezdím na koloběžce. Ovšem nikoli elektrické. Jsem totiž klasik.
***
Pozn.: Kresby autor