Příběh MJQ

Život je mýdlová bublina. Říká Osho a já s tím souhlasím. A ten život píše příběhy veselé i smutné, dlouhé i krátké.

Naše město je malé, ale je v něm pět základních škol. A tak když přicházím do gymnázia, znám dobře jenom svého spolužáka a kamaráda Jirku. A trochu ještě dva další, s kterými jsem kdysi chodil do výtvarného kroužku.
***
Z nových spolužáků mě hned zaujme Vejšický, řečený Vejša nebo také Torzo, kvůli slabé tělesné konstituci. Vysoký, ale hubený, ochablý. Rychle se ho naučím několika tahy nakreslit.

***
Ve třídě postupně vznikají sympatizující skupinky nebo partičky. Skoro polovina spolužáků dojíždí z okolí, hlavně z nedalekého okresního města. Jistou roli ve vzájemných sympatiích hraje i muzika, kterou kdo poslouchá. Asi pět kluků poslouchá country, tři jsme pravověrní rockeři, ostatním – včetně všech dívek – je to fuk. A pak je tu Vejša a ten upřednostňuje jazz. Někde jsem četl, že jazz je nejvíce komunikativní žánr pro muzikanty, kteří spolu hrají a nejméně komunikativní směrem k posluchačům. S tím bych souhlasil. Zdá se mi, že si tam ten chlap fouká do toho sága, co chce. Nějaké stupnicové běhy. Ale pozitivní je, že je to menšinová záležitost. Oslovuje mě totiž myšlenka, že pokud za tebou nebo před tebou kráčejí davy, je na čase zamyslet se, kde jsi sešel z cesty. A také je to nejvíce pitoreskní hudební žánr. Jen si vemte ty nástroje – všelijak zahnuté saxofony, trubka, kontrabas, klavír, bicí, prostě pastva pro oči. A ti muzikanti – většinou černoši, roztodivné obleky, kravaty, motýlky, klobouky, čepice. Jak říkám, velmi vizuální záležitost. Pro mě důležitější, než samotná muzika. A tak se s Vejšou rychle skamarádím.
***
Vejša se brzy stává obětí šikany. To mi hlava nebere, jak je tohle možné, vždyť ho z dřívějška nikdo z těch šikanistů neznal. Ale šikanovali ho prý i na základce. Vejša je mizerný student, ale to není důvod k šikaně, přece. Je chytrý, ale vůbec se neučí.
Jednou se dobrovolně přihlásí, že udělá referát z biologie. O rybách. Paní profesorka mu k tomu půjčí nějakou knihu. Když ho pak vyvolá, Vejša referát nemá, že prý ho zapomněl doma.
Paní profesorka ho pro něj pošle, protože nebydlí moc daleko. Má na to deset minut. Radši s ním pošle ještě jednoho spolužáka. Vrátí se, oba celí uřícení, asi za čtvrt hodiny a Vejša podává paní profesorce zapůjčenou knihu o rybách.
„A kde máš referát?“
„Šmarrjá, já jsem na to v tom fofrru zapomněl,“ řekne Vejša. Všichni se smějeme. I paní profesorka.
***
Když k nám do třídy přijde pozdější kriminálník Fábera, kterého vyhodili z gymnázia v okresním městě, rychle se stává Vejšovým hlavním trapičem.
Existuje nějaká přihlouplá písnička „Já ti zabrnkám“. Fábera přistoupí k Vejšoví, zazpívá „Já ti zasmrkám“ a vysmrká se mu do košile. Například.
***
Vejšův otec je montér a jezdí na montáže do ciziny. Jednou mu přiveze gramofonovou desku. Rozrušený Vejša ji rozbaluje třesoucíma se rukama. Tak mi to aspoň řekl.
Je to MJQ (Modern Jazz Quartet) – Django. Jasně, že Vejša ji do školy nepřinese, ale já si ji mohu u něj poslechnout. Je to úplně jiný jazz, než který jsem dosud znal.

***
„Čas! Už jedou přes čas!“ jeden z organizátorů posledního koncertu MJQ vzrušeně gestikuluje k hlavnímu promotérovi akce, Haroldu Leventhalovi. Jasně, jde o peníze.
„Dej si pohov. Budou hrát tak dlouho, jak budou chtít. Historii nezastavíš.“ Odpoví Leventhal. Rozlučkový koncert se koná v listopadu, 1974 v New Yorku. Hudba kvartetu důmyslně propojuje prokomponované části (inspirované často kontrapunktickou hudbou Johana Sebastiana Bacha) s invenčně bohatou improvizací. Neobvyklé je nástrojové složení: klavír (John Lewis), vibrafon (Milt Jackson), kontrabas (Percy Heath), bicí (Kenny Clarke, pozdějí Connie Kay).
Hudba kvartetu se samozřejmě během dlouhých let existence (založen byl v roce 1951) vyvíjí a prochází proměnami, ale zachovává si noblesu a výše uvedené znaky.
Takový jazz si nechám líbit.

***
A Vejša? Je to smutný příběh. Vzpomínám, jak se moje maminka vrátila z třídních schůzek celá per plex, protože jí tam maminka jednoho spolužáka říkala jako hotovou věc, že se Vejša na vojně zastřelí. No, nezastřelil se, protože na vojnu vůbec nešel. Maturitu neudělal a začal pracovat jako skladník v Jednotě. Po roce 1989 o práci přišel a jinou už si nikdy nenašel. Maminka ho živila z důchodu a platila mu i zdravotní pojištění. Když ji – jako skoro stoletou – dali do domu s pečovatelskou službou, šoupli ta s ní i Vejšu.
Jak říkám, smutný příběh. A tak si radši poslechněte MJQ – „Softly, as in a morning sunrise“.
***
Pozn.: Kresby autor
Použité zdroje:
Joachim-Ernst Berendt: Das Jazzbuch
Sleevnote k albu MJQ – The Last Concert
***