Obraz krajiny dětství v našem srdci

Někdy přemýšlím o tom, do jaké míry se krajina, která nás obklopuje, usazuje v našem srdci a spoluutváří naši osobnost.  

Mám na mysli zejména krajinu dětství, ten malý kousek země kolem domova, který je však pro nás v daném okamžiku celým světem.

Byli bychom jiní, kdyby byla jiná tato krajina? Byly by jiné naše myšlenky?
Krajina dětství, její vizuální podoba, je jistě jenom jedna část různých vlivů, se kterými jsme konfrontováni, ale snad i ona na nás může mít určitý vliv.

V této souvislosti často uvažuji o svých oblíbených skladatelích, jejichž hudbu miluji a která je již desítky let součástí mého života.

Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů.

Při poslechu Antonína Dvořáka (např. Slovanské tance, klavírní trio Dumky, obě serenády) vidím otevřenou krajinu: zlátnoucí lán obilí, polní cestu, procházející občas stinnými hájky a opět vystupující na plné slunce, zářící na vysokém nebi.
Je taková krajina kolem Nelahozevsi, Veltrus, Zlonic? Myslím, že ano.

To Leoš Janáček je spíš údolí, tísněné kopci a také temný les, kam občas pronikne ostré slunce, nebo padají kapky deště ze staletých stromů. Tak to alespoň cítím při tónech Sinfonietty, dechového sextetu Mládí, Concertina.
Ano, Hukvaldy, pod kopcem s mohutným hradem a blízkost Beskyd, zahalených v mlhavém oparu.

A Bohuslav Martinů? Já mám vždycky pocit pohledu z výšky. Města, pole, řeky, to vše je kdesi hluboko dole: detaily se ztrácejí a nejsou důležité; jen ten celkový pocit. To je například Sinfonietta giocosa, Dvojkoncert, Symfonické fantazie.
Bohuslav Martinů se narodil ve věži poličského kostela, kterou v prvních letech života vůbec neopustil.
A dole jsou městské uličky a krajina Vysočiny…