O trablech doktorů a pošťáků

A také o lýkovci a o Václavu Glazarovi, který ještě netuší, že se jednou stane hvězdou filmů pana Trošky.

Vyhlédnu z okna. Pusté pole splývá s nízkým nebem. Zbytky sněhu a holé stromy. Mám rád takové dny.

„Pojeď se mnou,“ řekne tatínek a já se zaraduji. Jednak pojedu naším autem, což mám rád a jednak uvidím lýkovec.

Je to první posel jara a jezdíme za ním každý rok touto dobou. Roste na srázu u Debrného, na samém břehu řeky Labe. Všude kolem sníh, jen růžová kvítka lýkovce.

***
„Teď se ještě musím podívat na pana Rolka,“ řekne tatínek, když vyšplháme zpět k autu. „Spadla na něj lavina ze střechy a má pochroumaná záda.“
Musím vám říct, že pan Rolko nemá ruce. Kdysi prý čistil nějaký stroj a někdo ho spustil právě když v něm měl ty ruce strčené. Brrr. Ale jaké důležité věci umí! Například do sebe bezvadně otočit půllitr piva v hospodě pana Weise. Nebo vykouřit Partyzánku. To tak nějak škubne krabičkou a přesně jedna cigareta vyskočí. Někdo mu zapálí a on pak už cigaretu nevyndá z pusy. Až nakonec vyplivne špačka. Tak prý kouří Francouzi. Aspoň tatínek to tvrdí.

***
Ve dveřích stojí pan Pelikán, který je zeť pana Rolka. Po dvoře běhá pes Alan.
„Jen pojďte klidně dál, pane doktore. Ten vám nic neudělá. Je strašně hodnej.“ ujistí tatínka pan Pelikán.
A je to fakt. Alan je kólie. A to jsou nejhodnější psi na světě.

Tatínek projde vrátky a Alan mu běží naproti a přátelsky vrtí ocasem.
Jenže na náledí tatínek uklouzne a upadne.

To Alana ovšem rozčílí. Vrhne se na něj a zakousne se mu do zad. Naštěstí je z toho, díky tlustému kabátu, jen modřina.
***
***
Prázdninová brigáda na poště. Rozvážím balíky s Vaškem Glazarem. Vašek je bezvadnej chlap a je s ním děsná legrace. Jistě ani on sám netuší, že se za pár desítek let stane hvězdou filmů pana Trošky. Teď je pošťák a chovatel psů. Má bedlingtonteriéry, kteří vypadají jako ovečky a mají spoustu medailí z různých výstav.
Nejdřív jsem mu řekl pane Glazar, načež on na to, ať jdu s panem Glazarem do pr...e, protože je Vašek.

Teď s námi jezdí ještě pan Alois Kytnar, pošťák tělem i duší, který si přilepšuje k důchodu.
„Všechny balíky adresátům, žádné zpátky na poštu – to je moje heslo,“ říká hrdě pan Kytnar.
„To je skoro jako – všechnu moc Sovětům, žádnou podporu Prozatímní vládě,“ cituje Vašek se smíchem z knihy Johna Reeda „Deset dnů, které otřásly světem“.
„Kdy ty dostaneš rozum,“ kroutí hlavou pan Kytnar.
***
„Nikdo není doma,“ řeknu smutně, když se vracím s balíkem k autu.
„Nesmysl,“ míní pan Kytnar, „tak to musíš vnutit sousedům. Dej to sem!“ a vydá se s balíkem k sousednímu domu.

„Hele, Lojza běží o život!“ směje se Vašek a predikuje nevědomky název pozdějšího německého filmu.
A opravdu.

„Hergot! Já jsem tam někde ztratil ten balík,“ řekne přerývaně udýchaný a zarudlý pan Kytnar.
Vašek se beze slova vydá tam, odkud byl pan Kytnar vypuzen rozzlobeným psem a za chvíli se vrací s balíkem v ruce. Kolem běhá ten pejsek a radostně vrtí ohonem. Vašek ho ještě podrbe za ušima a nasedne k nám.
„K psovi musíš jít se srdcem dokořán. On je mnohem moudřejší než člověk. A nemá ego,“ řekne. Pan Kytnar chce něco namítnout, ale radši to spolkne.
„Víte, jak se řekne pes anglicky?“ otočí se k nám Vašek.
„Dog,“ řeknu já.
„Tak. A teď si to řekni pozpátku,“ usměje se Václav a nastartuje vůz.
***