Nezdravé šetření

Každý ví, že šetřit se musí. Lépe řečeno, každý ví, že by se šetřit mělo. A nejspíš úplně všude. Jenže...

Když mě pan docent, u kterého jsem dělal diplomovou práci, doporučil svému kamarádovi v jednom výzkumném ústavu, měl jsem radost.
Můj první šéf byl skvělý a vzpomínám na něj jen v dobrém. Bože, já měl v životě štěstí na lidi, které jsem potkal! Výborný chemik, autor jedné z největších licencí, prodaných tehdy na západ. Vlastně na východ, neboť do Japonska. Byl také výborný tenista, úspěšný účastník veteránských turnajů. Jelikož hrával za mlada závodně stolní tenis, dokázal svými rafinovanými údery přivádět soupeře k zoufalství.
Budu mu říkat třeba Martin. Tedy Martin Martin. Kde jsem to už slyšel?
Jednu, nebo vlastně dvě chybičky ovšem měl – kromě toho, že byl sparťan, byl také velmi spořivý. Jeden kolega říkal: „On je ten Martin tou šetřivostí až roztomilý.“
Následující tři příhody jsou právě o tom.
***
První příhoda je vlastně nejmladší, už z nové doby, kdy si ústav vyrazil na zájezd do Francie. Sám jsem zájezd organizoval, neboť jsem byl předsedou Nových odborů, vzniklých z OF. Je to tak, tehdy jsem se o politiku fakt zajímal. Člověk udělá v životě různé hlouposti. No nic.
Cestou jsme zastavili v Německu, u nějakého supermarketu, za účelem nákupu. Jeden kolega, říkali jsme mu Jiříček, odložil po nákupu pojízdný košík a vydal se k autobusu.
„Vždyť jsi tam nechal marku!“ řekne Martin vzrušeně.
„Nojo,“ mávne rukou flegmatik Jiříček.
Pan šéf se vydá ke košíku, kterého se ale už mezitím ujal nějaký Němec.
Rýsuje se scéna jako z filmu „Kopyto“, kde se Pierre Richard za dohledu Gerarda Depardieu na letišti dohaduje o košík.
„Haló - Warten Sie, bitte,“ zvolá pan šéf a popoběhne za momentálním šťastným majitelem košíku s Jiříčkovou markou. To už ale pana Martina doběhne manželka a strhne ho zpátky:
„Nedělej tady ostudu, člověče,“ vyčiní mu a vleče ho zpátky k autobusu.
Pan šéf se sklesle zhroutí na sedadlo. No prosím. A to šlo jen o jednu marku, která navíc ani nebyla jeho.

***
Vedoucí odboru bude mít narozeniny a jeho sekretářka obchází zaměstnance a vybírá na dárek. Když přijde do naší kanceláře, dám ji dvacet korun. Poděkuje, přistoupí k panu šéfovi a významně mu pohlédne do očí (ví totiž své). Ten vytáhne rovněž dvacetikorunu.
„Tak to ne, pane inženýre, vedoucí dávají minimálně padesát,“ řekne sekretářka.
„Ha ha, budete ráda, když dostanete tu dvacku,“ směje se pan šéf.
„Já si tady sednu a počkám,“ řekne paní rozhodně a posadí se na židli pro hosty.
Panu šéfovi pomalu tuhnou rysy a přechází ho humor, jelikož vidí, že jde do tuhého.
Nakonec dopočítá ještě třicet korun a sekretářka s úsměvem odejde.
On se zhroutí na židli a do konce směny už nepromluví ani slovo.
***
Je pondělí. Kdo by měl rád pondělí? Toť dopis s úřední obálkou, toť byró, v němž všechno vázne, jak píše můj básník Vítězslav Nezval.
Asi v deset se pan šéf zvedne.
„Prosím tě, já teď musím odjet. Tady máš lístek na oběd, tak ho vrať nebo to ňák snězte,“ řekne a odejde. Lístek stojí osm korun.
Ve dvanáct pro mě přijdou kamarádi z dílny, Vláďa a Tonda a jdeme na oběd.
Vybíráme ze tří možností. Třetí jsou palačinky.
„Kluci, já tady mám lístek od Martina. Řekl, abychom to ňák snědli, tak co kdybychom si dali ty palačinky. Jako dezert. Jsou právě tři,“ řeknu a napodobím Martinovu specifickou dikci. Kluci nadšeně souhlasí. Palačinky dělají výborné – s marmeládou a s tvarohem.
A je tu pátek. Jelikož ještě jezdím na víkendy do Dvora, chodím v pátek o něco dřív na autobus.
„Tak já už jdu. Hezký víkend a v pondělí na shledanou,“ rozloučím se s panem šéfem.
„Tak ahoj a měj se,“ řekne on.
Když už beru za kliku, tak se najednou zvedne a zeptá se:
„Jo a prosím tě, dopadlo to nějak s tím obědem?“
S jakým obědem? – aha, to pondělí.
„No... my jsme to ňák snědli.“
„Jo,“ řekne on vysokým hlasem, skoro fistulí (škoda, že ho nemůžete slyšet) a zhroutí se do židle.
Radši se už neohlížím a vykročím ze dveří.
***
Pozn.: kresba autor
***