(Ne)volební

Jelikož se nejspíš zase blíží nějaké volby, vybavily se mi dvě drobné příhody, řekněme „volební“. Nebo spíš „nevolební“.

Strejda Toník je svéráz. Už jsem o něm kdysi psal, jak nás málem navigoval s autem pod vlak nebo jak si ho lidé pletou – aspoň jak tvrdí on – se slavným basistou a sólistou Národního divadla Vilémem Zítkem.
Když jednou zase byly nějaké volby, rozhodl se Toník, že se té taškařice účastnit nebude.
„Co tě to popadlo, ty starej blázne?“ řekla jeho žena Míla. „Děti se hlásí na střední školu a ty takhle blbneš. Co si tím chceš dokázat?“
Ale kdepak Toník. Jak se jednou rozhodne...
A tak vzal v poslední den voleb pušku – je totiž nimrod – a vyrazil do lesa.

***
Sedí na posedu a kochá se tou krásou kolem. Ve vzduch už je cítit dráždivá vůně podzimu a je trochu mlhavo. Když se mlha rozpustí, objeví se na pasece srnka.

Toník je šťastný. Jak krásný je ten boží svět!
Jenže pak se mu vrátí ta jedovatá myšlenka na volby a všechno pokazí.
Míla už jistě mluvila s jeho matkou. Se ženou by si nějak poradil, ale se dvěma?
***
„Já tě tím hadrem vezmu po hlavě, ty ochmelko!“ přivítá ho matka, když se vrátí domů.
Tak to je prohra, kamaráde, pomyslí si cestou k volební místnosti.
Jenže – už je zavřeno. A sakra.

Ještěže mají otevřeno aspoň v hospodě.
***
***
Poručík Kolář je velitelem naší roty. Sportovec, frajírek a také krajan. Je z Hradce, vlastně z Praskačky, ale to máte jedno.
Dělá všelijaké věci. Například vezme lžíci a mrskne ji na dveře takovou silou, že se do dveří zabodne. Ovšem nejlepší podobný kousek umí se židlí. Vezme ji za opěradlo a prásk! Mrští ji přes celou kancelář a židle se zapíchne všemi nohami do dveří.
Výkonný praporčík pak musí dveře opravit. Říká sice, že Kolář je debil a že už to příště opravovat nebude. Ale je to přecejen člověk podřízený.
***
Jsou volby a poručík Kolář vyhlásil, že volit nejde.
„Co mně můžou? Vyhodit z armády? To by bylo príma, to bych zrovna chtěl,“ komentuje své rozhodnutí.
***
Podplukovník Ochman, politruk pluku, si zavolal podporučíka Kušeje, který je politruk našeho praporu. On byl ještě nedávno praporčík, ale souhlasil, že půjde k nám dělat politruka, udělal nějaký kurs, povýšili ho na podporučíka a teď je tedy u nás. Je s ním legrace. Těžko hledá slova a tak pořád říká ééé, nebo ááá. Když jsem s ním sloužil na deveťárně (pro majitele modrých knížek a dámy – DVT: dozorčí vojenského tělesa), tak se do telefonu hlásil jako Hitler. Zvedl telefon a řekl: „Hitler, ééé, příjem.“ Jak říkám, je s ním legrace.
***
„Já se ani nebudu pokoušet pochopit, co se u vás na praporu děje, ani jak to přijde, že ten dřevák nebyl u voleb. Bavit se s ním nebudu, to bych ho musel vzít řetězem po hlavě. To si vyřeš ty.“ řekne podplukovník.
Podporučík jde na rotu nejdelší možnou cestou a přemýšlí, jak to vyřešit.

***
Když dorazí, předstoupí slavnostně před poručíka Koláře a řekne: „Člověče ( ééé) s tebou se dá mluvit (ééé) jen se řetězem v ruce.“
Jak domluvil, začneme se smát. Podívá se na nás a řekne: „Ááááá.....“ (dlouze, předlouze) a pak „a“ (krátce), mávne rukou a odejde.

Pozn.: Kresby autora textu

***