Možná existuje lepší doba

Ale tahle je naše. A já si to připomínám v každém okamžiku svého života. Proto jsem nikdy nepocítil nespokojenost s tím kdy, kde a jak žiji.

„Možná existuje lepší doba, ale tahle je naše. Tak nějak to řekl Jean – Paul Sartre. A já si to připomínám v každém okamžiku svého života. Proto jsem nikdy nepocítil nespokojenost s tím kdy, kde a jak žiji.“ řekne Ivo a já si pomyslím lucky you.
Do pokoje se vlévá tma. Vezmu pastelku a do sešitu, ležícího přede mnou se pokusím načrtnout Ivovu tvář, odplouvající do noci.

„A každý okamžik je důležitý. Stejně jako to, čím ho naplníš,“ dodá Ivo a vypráví:
„Jakoby někdo něco naléhavě říkal. Tak mi to aspoň zní. Preludium z první suity pro violoncello od Johana Sebastiana Bacha.
Právě jsem ho hrál, když zazvoní telefon. Je to Robert, zakladatel a dirigent amatérského orchestru, ve kterém hraji. Je to starý a nemocný muž. Patřím mezi těch pár kolegů, kteří mu smějí tykat.
Chce, abych se podílel na přípravě vánočního koncertu, a já to musím odmítnout. Mám toho moc v práci i doma a tak...
,Já tě potřebuju, Ivo. Strašně moc tě potřebuju,“ naléhá Robert.
Vážně to nejde Roberte. Tentokrát fakt nemůžu.
Když zavěsí, shledávám, že necítím uspokojení. Dosáhl jsem svého, ale...
Vzpomněl jsem si na poslední koncert. Robertovi zase nebylo dobře. Byl bledý a měl jsem strach, že každou chvíli omdlí. Z první řady ho s úzkostí ve tváři sledoval náš společný známý, doktor Struna. Po koncertu jsme ho odvezli domů. Do bytu jsme ho s doktorem skoro vynesli. Byl tak lehoučký. Asi jako violoncello.
,Není to dobré, Ivoši. Měl by se šetřit,“ řekne lékař, když jsme si podali ruce.

Dnes byl v telefonu jeho hlas tak smutný. A přitom naléhavý. Jako to Bachovo preludium, které jsem hrál. Nakonec...
Vyhlédnu z okna. V zahradě kvete poslední růže. Brzy ji spálí mráz, ale ona o tom nepřemýšlí. Jen kvete, jak nejlépe umí.

Zítra mu zavolám a řeknu mu, že jsem si to rozmyslel, rozhodnu se.
Zítra? Anebo...
Vytočím číslo. Vyzváněcí tón zní tak lhostejně. Když už chci zavěsit, ozve se zastřené a unavené ,prosím’.
,Tady Ivo. Přemýšlel jsem o tom, Roberte. Můžeš se mnou počítat.’
Po chvíli ticha řekne: ,Děkuji Ivoušku. Opravdu moc ti děkuji...’
A to bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel. Odešel ještě té noci.
Dodnes jsem vděčný Prozřetelnosti za to, že jsem tehdy nečekal do zítřka.
***
Ivo se odmlčí. Jen slyším proud čaje, plnícího neviditelné šálky. Je už úplná tma, ale uvnitř našich srdcí září jasné světlo. Možná existuje lepší doba, ale tahle je naše.
***