Milicionář

Ta drobná příhoda se nestala 17. listopadu, ale v době událostí, které mu předcházely. Během Palachova týdne.

Stojím ve Vodičkově ulici, před obchodem se zahraniční literaturou, zmáčený od sprchy vodního děla, kterou jsem před chvílí schytal kousek odtud. Od Karlova náměstí přijíždí autobus, který přiváží milicionáře. Pro dav lidí nemůže pokračovat a zastavuje. Lidé hrozí pěstmi. Někdo plivne na okno autobusu. Za ním zachytím tvář stařičkého milicionáře. Naše oči se na docela dlouhou chvíli střetnou. Jeho pohled nikdy nezapomenu. Čím je vlastně zvláštní? napadne mě. Jsou to slzy. Ano, ten stařec pláče a po tváři mu stékají slzy. Díváme se na sebe a mně se zdá, jakoby tam už nikdo jiný nebyl. Jen my dva a ticho, které pohltilo všechen ten nedávný hluk. Náhle pro mě už není milicionářem, ale prostě starým, unaveným mužem, kterému se právě hroutí jeho svět.
Najednou k němu pocítím lítost. Představím si ho, jak třeba krmí u Vltavy racky s vnoučaty, nebo jak sedí u večeře s manželkou.
A poprvé – ještě ne zcela jednoznačně a zřetelně – mi proběhne hlavou myšlenka, která se později stane leitmotivem mého života. Že totiž není možné někoho nenávidět a že jakékoli násilí je špatné a nepřijatelné.

Pozn.: Kesba autora textu
***

***