Mešuge

V šedesátých letech slunce svítilo tak nějak líp, ptáci zpívali radostněji a rozkvetlé louky víc voněly.

Na abiturientském večírku sedím vedle spolužačky a kamarádky Kristýnky.
„Víš, kdo umřel?“ zeptá se.
Nevím a tyhle otázky fakt nemám vůbec rád.
„Joska Brádle. Znal jsi ho přece, ne?“
Jasně, že jsem ho znal...
***
Když jsem byl malý – bylo to v šedesátých letech, kdy slunce svítilo tak nějak líp, ptáci zpívali radostněji a louky víc voněly – mě po obědě dávali spát.
Nad postýlkou byla velká, placatá lampa a v ní se odrážela cesta za domem. Bavil jsem se tím, že jsem se snažil uhodnout, kdo po cestě právě jde. Někdy jsem u toho opravdu usnul.
Jednou jsem poznal Josku. Vyhlédl jsem z okna. Joska tam stál s mou koloběžkou, na krku měl mé potápěčské brýle a přes rameno můj luk.
Takový byl Joska. Byl asi o deset let starší a říkali o něm, že je mešuge. Nevěděl jsem, co to znamená a tatínek mi vysvětlil, že je Joska retardovaný, což mi moc nepomohlo.
***
Prchly dny a léta. Joska byl už dospělý a pracoval v továrně, kde byl ředitelem pan Polák, který uměl bezvadně chodit na chůdách. To bylo tak: starší kluci z našeho domu jednou chodili na chůdách. Dělali takové malé, opatrné krůčky. My malí jsme je pozorovali. A právě se vracel domů pan Polák. Měl na sobě oblek s kravatou a v ruce aktovku. Však byl ředitel továrny.
„Takhle se chodí na chůdách?!“ rozesmál se. Aktovka letěla do trávy a už stál na chůdách. Dělal dlouhé, rychlé kroky dopředu, dozadu, všelijak poskakoval, šel do schodů a ze schodů. Prostě paráda. Tatínek mi vysvětlil, že pan Polák býval Sokolem.
Tak ten pan Polák nechal Josku zametat fabrický dvůr. Spíš ze soucitu, jak říkal tatínek. Ono to jeho zametání za moc nestálo, protože většinu času spíš zadumaně seděl na poskládaných paletách. Takový byl Joska.
***
Tatínka jednou napadlo (kam on na ty nápady chodil?), že by nám Joska mohl pomoct na stavbě a tak ho pozval k nám, aby se dohodli. Maminka zrovna upekla pekáč tvarohových buchet, které jsem měl moc rád. Položila je na stůl a řekla: „Vezměte si, pane Brádle.“
Joska řekl „děkuji“, přitáhl si mísu s buchtami k sobě a během chvilky je snědl do jedné. Na stavbě se nikdy neobjevil. Takový byl Joska.
***
Jindy jsem šel za tatínkem do ordinace. Seděl tam Joska a měl hlavu v dlaních.
„Co se děje, Josef? Vypadáš unaveně,“ řekl tatínek.

„To jsou ty služby na letišti, pane doktore,“ odpověděl Joska.

Pak vytáhl ušmudlaný notýsek, kde měl nalepený výstřižek z novin. Byla na něm nějaká řádová sestra. Psalo se tam, že ta paní zachránila svou duchapřítomností a odborností nějaké vojáky. Bůhví kde, možná ve Vietnamu.
Otec zvedl tázavě obočí a Joska řekl: „To jsem já.“
„Ta řádová sestra?“
„Ano.“
„Aha.“
Takový byl Joska...
***
Pozn.: Všechny kresby v mých blozích jsou původní a jsem jejich autorem (doplněno na žádost adminů)

Píseň nemá, kromě názvu, s textem blogu nic společného. Ale je moc pěkná.