Láska po telefonu

Jeden kolega bloger tu popisuje zážitky ze svých rendez-vous, tak jsem si řekl, že bych také mohl přispět svou troškou do mlýna.

Jsme tři. Já, Mirek a Honza. Já jsem taky Mirek, ale tenhle je jiný.
Tak kam dnes?
„No do ‚Černýho pivovaru‘ nemůžeme, volové, když jsme tam minule udělali vostudu,“ řekne Honza.
Tak ostudou bych to nenazýval, Honzo. Prostě jsme dali malé spropitné. A Honzova kamarádka tam dělá servírku, no.
Tak pojďme někde tady poblíž. Sešli jsme se pod Strahovem.
„Hostinec na rozcestí“. To je ono. Jak to jde za sebou? Výčep (to je nejnižší úroveň, tam radši nechodit), Pohostinství, Hostinec, Restaurace. Tak Hostinec je akceptábl.
Tři piva, šéfe!
Na hostinec teda nic moc. Spíš by to mohl být Výčep.
Ale je plno. U našeho stolu sedí ještě jeden chlápek. Spíš tedy leží.

„Vy ste študáci, jo?“ zvedne se najednou.
Dávno ne. Ale ty máš dost, chlape.
„Já jsem byl nejlepší zaměřovač na divizi,“ řekne ještě a někam odvrávorá.
Ta dvojice vedle u stolu je pěknej bizár.
Sešlý- tak - padesátník a celkem hezká holka.
Nepadnoucí, zmačkaný oblek, modrá košile. Bílá halenka, minisukně.

„Tak to teď zkusíme spolu,“ řekne on.
No ty vole! Chce ji chytit za ruku, ale ona ucukne.
„Věříš na lásku po telefonu?“ zeptá se, když se napije piva.
Ona neznatelně přikývne. Tak jsme doma, poznali se po telefonu. To vysvětluje, že jsou tady.
„Tak to teď zkusíme spolu,“ zopakuje modrá košile s připitomělým úsměvem.
Druhý pokus chytit ji za ruku skončí převržením půllitru. Dívka zděšeně vyskočí.
Pivo stéká po kapkách na špinavou podlahu.

V rohu začíná hubený zrzek zlobit s tahací harmonikou.

Ten, co ležel u našeho stolu se najednou objeví uprostřed lokálu a začíná v jejím rytmu tancovat. Sám se sebou. Lije se z něho pot. Kam ty lidi půjdou, až vypadnou z hospody? napadne mě.

Hostinský začíná vyklízet hospodu. Zavíráme!!!
Je mi ho líto. Blbej džob. Nakonec si zavolá na pomoc policajta.

Vyjdeme do noci. Kdyby všude nesvítily pouliční lampy, byly by vidět hvězdy.
Támhle se opírá o kandelábr ten s láskou po telefonu. Má za sebou první a současně poslední rande s tou holkou. Je mi ho také trochu líto.

***
Uplynou léta. Jsme s manželkou v bistru nedaleko Staroměstského náměstí.
Stará paní v bílém plášti sbírá nádobí. To, co lze ještě použít vkládá do igelitové tašky.
Přichází další host. Vždyť je to ten s láskou po telefonu! Dokonce má stejný oblek. A stejný úsměv, jako „Na rozcestí“. Babka mu strčí do ruky igelitku.
„Běž domů,“ řekne mu. „Až příjdu, tak udělám večeři. No běž už.“
Pokusí se jí dát neohrabaně pusu a odchází.
No tak vidíš, napadne mě, takhle je to lepší, že?
Jestlipak se také seznámili po telefonu?

Pozn.: Kresby autora textu