Král (nebo car)

Čeho? Tak třeba lesa. Nakonec, proč ne? Na nálepky my si prostě potrpíme. A dokonce jim snad i věříme...

Začnu trochu zpovzdaleka. Slovní spojení „král/ car lesa“ mě vždy přivede k Leoši Janáčkovi. Jeho poslední opera se jmenuje „Z mrtvého domu“. Napsal ji na motivy Dostojevského románu. Libreto si pan Janáček napsal sám, což u něj není nic překvapujícího. Jenže tentokrát ho tvořil přímo podle ruského originálu a tak vznikla směs češtiny, ruštiny a lašského nářečí (jak uvádí Jaroslav Vogel). Později byl text „zkultivován“, ale některé rusizmy zůstaly. Třeba „... já k tobě v hosty přišel“ nebo „jsem politický přestupník“. V opeře je scéna, kdy se vězni ujmou zraněného orla, kterému na konci dávají svobodu. „On je car lesů,“ zpívají při tom. Je zajímavé, že právě zde Leoš Janáček trval na (vzhledem ke dvěma po sobě jdoucími „l“) obtížně vyslovitelném „král lesů“. Dnes se ovšem zpívá „car lesů“.
***
Orel, král nebo car lesa. To je krásné. I když orlovi je to jedno.
***

Zvu vás do „svého“ lesa.
Nejprve půjdeme přes pole.

Pořád jsme v polích. Třepotavý let poštolky.

Ještě před námi do lesa zavítal podzim...

U přeraženého stromu je hejno drobných ptáčků. Jsou to čížci.

A sídlí tu král lesa, víte? Jak je možné, že jsme si ho dříve nevšimli? Nebo tu nebyl?

***
Jiného dne.
Je už skoro noc.
Ač listopad, vnímám neslyšný let netopýrů. Je jich pět. Možná víc. Létají nízko, kolem mé hlavy.
Není to úplně příjemný pocit.

Měsíc svítí jako rybí oko, jak jsme říkávali.

Je takové světlo, že vrhám zřetelný, černočerný stín. V polích i v lese.
Průrvou v korunách stromů proniká měsíční světlo až k přeraženému stromu.
V jeho svitu vypadá král lesa přízračně...

Pozn.: Kresby a foto autora textu
Jaroslav Vogel - Leoš Janáček, SHV Praha 1963