U Vašich blogů se vracím do dětství, kdy člověk rozbaloval dárky s opravdovým těšením a radostným očekáváním. Moc za ně děkuji nejen já

Děkuji Vám moc za Vaše milá slova, kterých si velmi vážím.

Miroslave, moc krásný příběh, jaký umíš jen Ty.Opakuji se, ale to je nádherná ilustrovaná poezie v próze, kterou nás tady na blogu obohacuješ. Zajímalo by mě, jestli to bylo Tvoje první „setkání" se smrtí.....

Srdečně zdravím a přeji Ti krásný víkend!

... a hudebni příloha s výborným textem

K rozporu víry a rozumu se bezvadně vyjadřuje náš velikán J.A.Komenský v díle "Truchlivý". Ústřední strana obsahuje mj.: Odlož (člověče - pozn.P.S.), pravím, svůj rozum, chceš-li dojít k uklidnění mysli, a odlož zcela i svou vůli.

Ani nechtěj, ani nežádej, ba ani nepomýšlej na to, aby něco jinak bylo, než já (Bůh - pozn. P.S.) činím. Modlit se ke mně můžeš......

------------

Takže se předpokládá, že budeme ctít Jeho vůli.

Děkuji Vám moc za návštěvu. S Komenským naprosto souhlasím.

Je před volbami, je dobře, že se zmiňujete úplně o něčem jiném než o nich, o posledních věcech člověka. To by měli mít na mysli i ti naši kandidáti na poslance.. Dětství jsem prožila na vesnici a tam tehdy bývalo zvykem, že se občané chodili dívat na nebožtíka, který byl vystaven na márách v síni domku, Ta síň tam už kvůli nebožtíkovi vždy musila být. A tak jsem jako dítě viděla několik zesnulých - přemluvily mě vždy spolužačky cestou e školy. Nebyl to dobrý zvyk, i když možná potřebný. Dodnes mám stále před očima tříletou holčičku v bílých šatičkách s věnečkem na hlavě, dívku s kytkou v ruce - a v modrých punčochách, i mladého traktoristu, který zemřel pod převráceným traktorem.... V dospělosti jsem se nikdy na zesnulého podívat nešla. Chtěla jsem, aby mi v paměti zůstal živý a veselý. Zajímavý námět, příběh, pěkné akvarely pane Miroslave. Makovoiko, Makovičko, všichni tam jednou musíme, jehovisté - nejehovisté...

Děkuji Vám moc, paní Mirko za návštěvu a zajímavý komentář. O volbách, či politice vůbec, já nepíšu nikdy .

Nádherné Můj otec míval přesně takový skůtr, který prý měl téměř nahradit pohodlí auta. Byl však příliš těžký a na tu váhu měl příliš slabý motor. Když jsem s ním jako kluk jednou jel, tak do kopce jel tak pomalu, že jsme málem spadli, neboť otec /nebyl dobrým jezdcem/ těžko udržoval rovnováhu. Ale nespadli jsme. Osud měl s námi oběma ještě nějaké plány

Moc díky za návštěvu a komentář, Viléme. Měl by to být skůtr ČZ 175. Můj táta také jezdil špatně, dokonce i na kole. Nějakou dobu vlastnil moped Stadion a vždycky jsem se mu smál, když jsem ho na koloběžce předjížděl .

Příběh se mi líbil. Obrázky pěkné. Nedávno jsem šel kolem našeho městského hřbitova a napadlo mě, že smrt a její projevy tak dokonale zmizela z našich životů, že ji musíme hledat v televizi - vraždy a tak. Ale byly časy, kdy tělo bylo vystavené tři dny v baráku, lidi se přišli podívat, jak vypadá nebožtík-nebožka, a pak byl slavný pohřeb, kdy šel (ten z filmů italských) známý průvod - vepředu farář, pak lidi v oblecích a kapela hrající smutně a pak vesele. Všichni ve vesnici či ve městě věděli, že někdo vydechl naposledy a ptali se "kdo?" Taky zvonil ve vsi umíráček - lidi se ptali: "Kdo, kdo, kdo?" Četl jsem jednu povídku z Latinské Ameriky, utopí se v řece kluk, a celá povídka je o reakcích vesnice na smrt - pak je dlouhý popis, jak celá vesnice jde asi hodinu, dvě nebo půl dne s tělem na hřbitov a co vše se kolem toho děje. Příběh končí tím, že pozůstalí vyhledají učitele, který je znám, že dělá hezké pohřební řeči nad hrobem. Učitel je ale namol. Přesto jde a pronese řeč. Mám dojem, že přitom i nějak padá. - Ale to je život. Nicméně my už smrt nepotřebujeme vidět, stačí nám detektivky.

Děkuji Vám moc za zajímavý komentář, pane Libeňský. Myslím, že máte pravdu...

Jako vždy, neb je stále jako vždy proč, i za co.

Jako vždy moc děkuji za Vaši přízeň, pane Jiroudku.

Hlasovala jsem pro Vás v prvním kole. Nádherná ilustrace deště...!

Já také