Konec světa (Buď vůle Tvá)

Došel jsem na konec cesty. A zavírám knihu. Právě na téhle stránce. A je mi jedno, co bude dál... (Going, going, gone)

Pan Makovička byl pojišťovák. Na motocyklu objížděl městečka a  vesnice v té nejkrásnější krajině na světě, kterou střeží hora, zvaná Zvičina.

A pan Makovička jezdil za každého počasí. Vždycky na sobě měl kožený kabát, bílou helmu a vzadu na motocyklu aktovku. V ní měl právě různá ta pojištění, která nabízel: domácnosti, domu, života a tak.

Ale hlavně tam měl takové kapesní vydání Písma svatého.
Kromě toho, že byl pan Makovička pojišťovák, byl totiž také – a to především - příslušníkem takové sekty, která se jmenuje Svědkové Jehovovi. Aspoň tatínek to říkal. A když vycítil, že by jeho "svědecká" agitace mohla padnout na úrodnou půdu, odsunul ta drobná pojištění – ze kterých pojištěncům stejně obvykle nic nekynulo – stranou a nabízel, jak sám říkal, „pojištění nejvyšší". Nevěděl totiž, že na tomto světě si stejně nelze nic pojistit. Ano, dočista nic. Ani já jsem to ovšem tehdy ještě nevěděl.
***
Někdy jsme ho viděli v diskuzi s místním panem farářem. Pan Makovička zapáleně gestikuloval a pan farář se obvykle jen usmíval. Oba to byli laskaví pánové, které měl každý rád. Oni tihle svědkové (ostatně stejně jako katolíci) berou Bibli, plnou symbolů, jinotajů a podobenství, jaksi doslova. Takže si snadno mohou spočítat – dejme tomu – datum konce světa.
***
Pan Makovička vyhlásil, pokud si vzpomínám, konec světa nejméně dvakrát.

„Vážně, pane Svobodo, bude konec světa, udělejte si zásoby!“ slyšel jsem ho jednou. Ale řekněte, na co zásoby, když bude konec světa, že?
***
A tak pan Makovička stále znovu a znovu objížděl na svém motocyklu všechny domácnosti v tom krásném kraji. Na nikoho nezapomněl, to mi věřte. Všude ho rádi viděli. Všude dostal kávičku. Všude si popovídal.
***
Až jednou, z kraje podzimu – byl zrovna takový krásný den jako dnes – k nám přiběhl pan Lapáček a volal na tatínka: „Pane doktore rychle, u kapličky leží pan Makovička! On je snad mrtvý nebo co!“
Tatínek, který se právě holil, si rychle setřel mýdlo z tváře, vyběhl ven, naskočil i s panem Lapáčkem do našeho Trabantu a vyrazili k lesu.
Já jsem popadl koloběžku a ujížděl zkratkou ke kapličce také.
Když jsem dojel na místo, tatínek a pan Lapáček se už skláněli nad panem Makovičkou, který ležel u cesty. Zdálo se, že jen tak odpočívá. Panenka Maria se z kapličky na vše dívala svýma namalovanýma očima a motocykl ležel opodál. Jen tak, jakoby ho tam odložil.

To už přiběhli, celí udýchaní, také pan Svoboda a pan farář.
Tatínek konečně vstal. Ve tváři měl takový zvláštní výraz a zavrtěl hlavou. Tu si pan Lapáček sundal z hlavy rádiovku a pan Svoboda klobouk. My ostatní jsme si neměli co sundat, tak jsme jen tak stáli.

V plátěné mošničce měl pan Makovička dva malé klouzky. Vyrazil si totiž na houby. Aby ne, takový krásný den.
***
Za pár dní se na vývěsce, pod mým milovaným jasanem, který uměl, když vanul vítr, tak krásně zpívat, objevilo černě orámované parte. Psalo se tam, že se pan Makovička odebral do věčných příbytků. To se mi líbilo: do věčných příbytků...
A úplně nahoře ještě stálo: „Buď vůle tvá...“