Klíč ke štěstí

Kamarádi se Dobřenskému smáli, že se dal k myslivcům jen kvůli své hašteřivé ženě, se kterou nemůže doma vydržet. Nosil sice zelený hubertus a myslivecký klobouk se sojčím perem, ale flintu nikdy.

Brouzdal po lese s dalekohledem, za rozbřesku dne i při západu slunce sedával na posedech, ale jen se díval a kochal krásou té boží přírody. Jak je to v ní všechno krásně a moudře a vlastně jednoduše zařízeno, žasl Dobřenský.

***

Toho dne si Dobřenský vyrazil do lesa a do polí časně zrána. Usadil se na posedu na kraji polní cesty. Bylo ještě chladno a byl rád, že si vzal teplý hubertus. Na východě, bylo možné v ranním oparu tušit ještě spící město. Na poli se objevila z ničeho nic srnčí rodinka. Dobřenského duše se tetelila blahem. Tohle miloval. Dostavil se pocit sounáležitosti, ba naprostého splynutí se světem, který ho obklopoval. Měl pocit, že on je ve všem a všechno je v něm.

Jak tak přejížděl dalekohledem dějiště toho velkolepého spektáklu, napadlo ho, že tam je něco navíc. Něco, co tam nepatří.

Na lavičce u lesa ještě někdo seděl, zjistil Dobřenský s jistou nelibostí. Ano, nějaký stařec pozoroval malým triedrem, snad divadelním kukátkem stromy na kraji lesa. Po chvíli vstal  a vratkým krokem se přiblížil ke stromům, opět se díval vzhůru a zase se vrátil na lavičku. Nějak sem nepatří, napadlo Dobřenského. Za prvé ho tu ještě nikdy neviděl a za druhé… ano, to bude ono – má na sobě oblek. A kravatu. Teď ráno a v lese! A co to tam na těch stromech má? Že by nějaké ptačí hnízdo? Proč ne, v dubnu už řada ptáků vyvádí mladé.

Čas pokročil a Dobřenský už musel do práce. Schválně šel k autu kolem lavičky, na které ten starý muž seděl. Koho mi ten chlap připomíná? Pomyslel si a nasedl do vozu.

                                                                   ***

V pozdním odpoledni se Dobřenský opět vydal do lesa přímo z práce. Ostatně jeho žena šla na třídní schůzky a přijde také pozdě.
"To snad není možné, ten chlap je tam ještě"  řekl Dobřenský nahlas sám sobě, když zastavil motor. Skutečně, staroch byl stále ještě na svém místě a pokračoval ve svém konání. Bylo ale vidět, že je již hodně unavený, protože na lavičce seděl sklesle, se svěšenou hlavou.

Dobřenský se pustil cestou podle lesa, ale staroch mu nešel z hlavy a tak nakonec zamířil k lavičce.

„Dobrý den“ pozdravil.
„Mohu si k vám přisednout. Na chvilku…“

Koho mi jen připomíná, napadlo ho opět, když se setkal s unaveným pohledem starcových modrých očí.

„Poslyšte, pane, jestli se mohu zeptat. Co na těch stromech vlastně hledáte. Já jsem vás viděl už ráno, víte.“

Stařec na něho upřel své modré oči a řekl: „Klíč“

„Klíč?“ zeptal se Dobřenský překvapeně a nevěřícně.

„Klíč. Ke štěstí…“ odtušil stařec.

A vyprávěl Dobřenskému svůj příběh. Jak jako malý kluk – už je to víc jak šedesát let – vylezl na strom a zarazil do jeho kůry klíč tak, aby byl vidět z cesty. Nepřikládal tomu tehdy žádný zvláštní význam. Udělal to jen tak, z okamžitého nápadu. Ale postupem času tomu klíči ve své mysli přiřkl výjimečnou moc. Až bude nejhůř, vrátí se. A jestli klíč najde, všechno se v dobré obrátí.

„A mně je teď právě nejhůř“ zakončil stařec své vyprávění.

„A jaký to byl klíč?“ zeptal se Dobřenský.
„No takový obyčejný, patentní, nebo jak se mu říká.“
„A do kterého stromu jste ho zarazil?“
„Do toho“ ukázal staroch. „Nebo do toho… Já už přesně nevím. Jeden z těchhle dvou to byl“
Ale moc jistý si nebyl.
„Teď už je to stejně jedno. Musím už jít na vlak.“ Stařec se podíval Dobřenskému do očí. Ty jeho byly zalité slzami.

Dobřenský se zadíval na stromy na kraji lesa.
„Jsou to douglasky tisolisté“ řekl znalecky.
„Tak počkejte, pane, já tam vylezu, když to pro vás tolik znamená. To bude nejlepší“
Stařec ožil a začal drobnými krůčky pobíhat po cestě před těmi třemi stromy na kraji lesa.
„Tak tady…“ ukázal nakonec vzrušeně na jeden z nich.

„Nic tam není“ řekl smutně Dobřenský, když seskočil s poslední větve do písčité půdy pod stromem.

Bohužel, stejné to bylo i na druhém stromě, který stařec označil.

Sedl si na lavičku a hlavu položil do dlaní. Dobřenskému se zdálo, že pláče.

„Tak zkusíme ještě ten třetí“ řekl rozhodně.
Stařec seděl netečně na lavičce. I když byl už starý, zdálo se, že zestárl ještě víc. Moc naděje poslednímu pokusu zjevně nepřikládal. Dobřenský stoupal vzhůru a přes husté spodní větve stromu starce ztratil z dohledu.

„Mám!“ vykřikl. Stařec vyskočil, až se zapotácel. „Cože?“
„Je to tady, člověče!“ opakoval Dobřenský.

Stařec vzal chvějící se rukou klíč. Po tváři mu stékaly slzy, tentokrát od radosti.
„Vypadá docela dobře, po těch letech“ řekl.
„Nojo to víte, elox, to je nějaká ochrana, pane“ řekl Dobřenský.

„Pojďte, já vás svezu na nádraží. Mám támhle vůz. Jinak to nestihnete.“

Auto se rozjelo a Dobřenský se podíval na šťastně se usmívajícího starce.
„Poslouchejte, já si lámu hlavu, koho vy mi připomínáte. Už jsem vás určitě někde viděl“.

„To asi těžko“ řekl stařec, „já tady fakt půl století nebyl. Ale napovím vám, protože známí mi to taky říkají… Co takhle komisař Maigret“
„No jasně“ vykřikl s ulehčením Dobřenský. „Jean Gabin! Fakt jste mu podobný“

                                                        ***

Večer, když už byla skoro tma, Dobřenského manželka otevřela okno a její hlas zněl nahněvaně:
„Ty nemáš klíč, nebo co?!“
„A vůbec, cos zase kde dělal tak dlouho?“
Dobřenský se usmíval a řekl potichu, spíš jen pro sebe:“ Možná to nejdůležitější“