Klavír a vlak

Všechno je jednou poprvé. A když je to poprvé, obvykle to nejde úplně hladce. A tak to také může být naposledy.

Na klavír se chodím učit k panu Pilařovi. K tomu, co bydlí v tom malém domku u trati.

V bytě má dva klavíry a pohovku. Když přijdu, musím se protáhnout mezi oběma obřími klavíry a posadit se za jeden z nich. Žákům slouží totiž pouze jeden. Pan Pilař většinou leží na pohovce a dívá se do stropu. Je fakt, že pohled na strop, popraskaný od otřesů, způsobených projíždějícími vlaky, je docela zajímavý. Nad pohovkou visí nápis „Modli se a pracuj“.
***
Tuhle jsem přišel na hodinu a pan Pilař neležel na pohovce, nýbrž seděl za klavírem a hrál.
„To je monšajn,“ řekl.
„To znám, maminka to taky hraje,“ pochlubil jsem se.
„Tohle?“ řekl pan Pilař překvapeně a poněkud naštvaně.
„Ona to hraje pomalejc,“ ubral jsem.
„Asi takhle?“ řekl pan Pilař.
„Asi tak,“ přisvědčil jsem.
„Tak proč nehraje rovnou v televizi?“ opáčí pan Pilař ironicky. To mě překvapilo. Netušil jsem, že pan Pilař hraje v televizi.

***
My jsme původně bydleli ve Dvoře. Ale maminka si s babičkou, která bydlela kousek vedle nás, nějak nerozuměla. Tatínek říkal, že je to proto, že jsou ženské. Což byla samozřejmě pravda. Když jsem chtěl vědět, jak to tedy je doopravdy, tatínek mi řekl, že to jednou poznám sám.
Maminka tatínkovi řekla, že jestli chce mít klid, tak ať s tím něco udělá.
Jelikož tatínek klid mít chtěl, tak si našel práci i s bytem v té vesnici, kde bydlel pan Pilař. Je to asi dvanáct kilometrů ode Dvora. Babička k nám jezdí už jenom o víkendech.
Jenže za pár let se mamince na vesnici už moc nelíbilo, tak jsme začali stavět domek ve Dvoře, kde je to přece jen lepší. Mně se ale na té vesnici moc líbí a nejsem moc rád, že se budeme stěhovat.
***
Rodiče i s malým bráškou odjeli do Dvora na stavbu autem, ale já musím na hodinu klavíru. A pak mám přijet za nimi vlakem. Mamince se to moc nelíbilo, ale tatínek trval na svém rozhodnutí.
***
Sedím u klavíru a snažím se hrát nějakou etudu. Je to ještě horší než obvykle, jelikož jsem v mysli už na nádraží a ve vlaku. Mám z toho vítr. Vlakem jsem jel jenom jednou a to s našima. Pan Pilař je naštvaný.
„S tebou to jde od pěti k nule a vaši nejdou a nejdou.“
***
Stojím na nádraží a dívám se na náš dům.

Je bílý a osvětluje ho slunce. Já vím, že kousky slídy ve fasádě se lesknou jako malá zrcátka, i když to z té dálky nevidím. Je mi líto, že ho opustíme.

***
„Copak Míšo, ty někam cestuješ?“ zeptá se pan výpravčí Suchánek.
„Do Dvora,“ vypravím ze sebe.
„Tak to ti to jede za deset minut.“
„A máte lístek?“ zeptám se stísněně.
Pan Suchánek si přejede dlaní přes obličej a řekne: „Jistěže mám. Ty jedeš sám?“

A už je tu vlak. Pan Suchánek mě k němu zavede a řekne panu průvodčímu:
„Toníku, tady toho mládence, prosím tě, vysaď ve Dvoře.“

„Spolehni se Zdendo,“ řekne pan průvodčí a otočí se ke mně: „Tak nástup, sokolíku.“
Pan Suchánek zvedne zelenou plácačku a vlak se rozjede. Krajina ubíhá dozadu a koleje duní. Když vlak zastaví, chci vystoupit, ale pan Toník mě vtáhne zpátky.
„Človíčku, tohle není Dvůr, to je teprve Třemešná. Nedělej žádné hlouposti, já ti řeknu, kdy vystoupit,“ řekne přísně.
„A řekni tátovi (on samozřejmě řekne „tátoj“) ať tě radši příště nenechá jet samotného,“ dodá ještě.
***
„Dvůr Králové nad Labem!“ volá pan Toník a já vystupuju. Srdce mi poskočí radostí, protože támhle stojí naše auto a tatínek mi mává.

„Příště už sám nepojedeš, s tím nepočítej“ řekne vyčítavě, jako bych si to vymyslel já a ne on.
„S mámou to nebylo k vydržení,“ dodá ještě a nastartuje motor.
***
Pozn.: Kresby autora textu
***