Kde je pravda? (Anebo...)

Kde je pravda? Nebo co je pravda? V té otázce mám už jasno, ale o tom v tomto prostoru psát nebudu, protože to sem tak nějak nepatří.

Jediné okno, zářící do noci je vždy vzrušující a plné otázek.
Když jsem se kdysi, jako chlapec, začínal učit Němčinu, rodiče mi koupili hezkou knížku Margity Holdošové „Čteme německy“, s krásnými ilustracemi Kamila Lhotáka. Byl tam i článek o jednom takovém okně kdesi v Londýně, které vždy svítilo do tmy, když všude už byla tma a ostatní okna se černala víc než noc. Inu, bylo to okno pracovny Karla Marxe.
***
Tenhle dům je na předměstí. Je to nějaká firma, řekněme výzkumný ústav. Je noc. Do zbytků sněhu drobně prší. Jedno okno září do noci.

Možná je to trochu smutné. Napadají mě verše našeho největšího básníka, Vítka Nezvala: „Déšť padá na židovskou čtvrt, má druhá láska byla smrt.“
Omlouvám se všem, kdo považují za našeho největšího básníka někoho jiného. Ostatně, básníků máme na výběr. Stejně jako názorů. Třeba na to, co se děje za tím oknem, které září do tmy.
***
„Nějaký zešílevší výzkumník tam dumá nad daty, naměřenými nějakým – jak jsme říkávali jako študáci – ‚nahovnoměrem‘. A nějak mu to nedává smysl. Možná doufá v nějaký převratný objev.“
Říká M.

„Sedí tam někdo, komu se vůbec nechce domů. Třeba má hádavou ženu. Nebo muže. Anebo na něj, či na ní nikdo nečeká. A v bytě je zima a nevlídno.“
Myslí si P.

„Za tím oknem se odehrává románek s krásnou uklízečkou. Nebo kolegyní? Spíš s uklízečkou, ta je jistě hezčí než nějaká výzkumnice. On je ženatý a ona možná vdaná.“
Říká F.

„Někdo odešel domů a prostě zapomněl zhasnout.“
Myslí si M. (ale jiný, než ten první)

„Svítí se asi i ve dveřích. Nebo se to jen zdá? A před domem stojí auto. Někdo asi něco zapomněl a vrátil se pro to.“
Myslí si Z.

„Nevím, proč bych se tím měla zabývat a něco si o tom myslet. Tohle běží na úrovni mysli. V rovině vědomí je klid.“
Řiká R.

Anebo?
Kdo ví...
***
Pozn.: Kresba autor