Je to možné

Z Psychiatrické léčebny v Bohnicích už podruhé uprchl vrah Yarynych a veřejnost se oprávněně ptá, jak je to možné? Ale jo, ono to jde...

Stalo se Léta Páně roku onoho. Byl jsem zrovna na vojně a platila zvýšená bojová pohotovost. Později přešla dokonce do plné bojové pohotovosti. Příčinou byly události v zemi našich polských přátel, přesněji řečeno, náš postoj k těmto událostem. Už jsem o tom, myslím, psal, tak se nebudu opakovat.
Pro nás je teď důležitá pouze skutečnost, že na vycházky se chodilo jen výjimečně, opustit posádku, nepřipadalo v úvahu vůbec.
***
Přiznám se, že jsem vlastnil fejkovou vycházkovou knížku, kde jsem si – jménem velitele roty – psal vycházky sám. Sloužil jsem v Písku a tam bylo kam jít: na večeři do hotelu Otava, na procházku kolem řeky, za pětikačku se naložit do vany v lázních, na koncert...
Večer jsem rád sedával v kanceláři velitele roty. Byl tam klid. Psal jsem dopisy, četl dopisy, knížku a tak.
***
Tu se otevřou dveře a vejde svobodník Špaček, řečený Špak a vojín Filip a prý:
„Špagi, pusť nás na vycházku.“

Není v mé pravomoci je pustit, to může jen velitel roty. Svobodník kývne hlavou směrem ke skříňce, kde jsou uloženy vycházkové knížky celé roty.
„Jen nám půjč vycházkový knížky.“
Pepík Špaček je velitelem družstva – u tankistů tedy velitelem tanku a Jaro Filip je řidič tanku. Celkem slušní kluci.
„To víš a vy se vožerete a bude průšvih. Ostatně, nebylo by to poprvé,“ řeknu.
„Ale tak neblbni, Míro, nejsme přeci blbí,“ oponuje svobodník Špaček.
„Som neny žaden chuj,“ doplní vojín Filip.

„Sme tady zavřený jak ve vězení...,“ posteskne si Pepík.
A tak jo, když už jste se na to i ustrojili. Vyhledám jejich vycházkové knížky.
Samozřejmě, dopadlo to, jak jsem předpokládal: zlinýrovali se někde v hospodě a přivezla je lítačka. Ta od sousedního, spojařského pluku. Vyřešil to velitel praporu. Tři ostré (tedy tři dny vězení).
***
Asi za čtrnáct dní jsme stejnou hodinu na stejném místě, ve stejné sestavě a ve stejné situaci.
„Vy si asi myslíte, že jsem úplně blbej a zase vám ty knížky dám, ne?“ zasměju se.
A kluci začnou naléhat.
„To bychom museli bejt úplný magoři, abychom se zase nalili a nechali se chytit,“ řekne Špak.
„Tož a nejste?“ já na to.
Po delší diskuzi si řeknu, že je opravdu nemožné, aby to zase dopadlo jako minule a opět vyhledám jejich knížky.
***
Co byste řekli – dopadlo to stejně? Kdepak.
Ráno přijdu na nástup pluku a pod pódiem jsou vojáci Špaček a Filip. Sotva stojí na nohách.
„Tyto dvě ostudy pluku,“ hřímá velitel útvaru na pódiu a popisuje událost minulé noci.
Tentokrát je, zcela opilé, nepřivezla lítačka, ale rovnou esenbáci, se kterými se ti idioti dokonce poprali na starém mostě.
„Co mám, to dám,“ zakončí svou řeč, jako obvykle:
„Jednadvacet ostrých.“
Nakonec, proto jsme mu říkali „Franta oko.“
***
Ke cti těch troubů musím říct, že neprozradili, kdo jim pomohl k vycházkovým knížkám.
***
Pozn.: Kresby autor