Jak (ne)vyletět ze školy

Vyletět se dá od každé zkoušky. Třeba i z „Marxáku“ nebo jiného babiččina povídání. To ale neznamená konec studia. Od toho jsou jiné předměty. U nás, v prváku, například matematika. I když, někdy se dějí podivné věci.

Jeník Lešák bydlel také na Strahově. Ve stejném bloku, ale o patro výš. Chodili jsme spolu do kruhu. Byl to takový moravský synek. S dlouhými plavými vlasy. No, dlouhé vlasy měla tehdy většina z nás.
Byl také Adventistou sedmého dne. To je nějaká církev. Nebo sekta, či co.
Kdykoli jsem ho navštívil, byl ponořený do studia Bible. Také o zkouškovém období. Tak nebylo divu, že postupně vyfičel ze všech zkoušek.
***
Zbývá ta poslední. Vlastně nejlehčí. Řekněme, taková skoro „dávačka“. Tou by ještě mohl ten debakl trochu zmírnit.
Je už téměř letní, teplý den. V posluchárně historické budovy, kde zkouška probíhá, je příjemné chladno. Sedíme po dvou v dlouhé řadě lavic. Jeník přede mnou.
Examinátor – starší pan docent – postupně obchází studenty. Prohlédne popsané papíry, položí otázku. Je ticho. Ozývá se pouze vrzání podlahy pod jeho kroky a tiché hlasy.

„Dobrý,“ řekne Jeníkovi. „Tak to je za tři, pane Lešáku.“ A bere do ruky index.
„A mosím to vzít?“ zeptá se Jeník.
„No...,“ řekne překvapený examinátor, „no nemusíte.“
„Tož já to nechcu.“

Pozn.: Kresba autora textu