Jak jsme eliminovali zločince

Bydlet v ulici, kde je nějaké velvyslanectví se zdá být příjemné. Třeba o Argentině nebo Alžíru člověk ani neví. Ale pak je tu velvyslanectví jedné nejmenované země...

Právě děláme na našem domě novou fasádu. Asi řeknete, že je dost pozdě. Ale myslím, že to stihneme. Počasí nám přeje.

Připravil jsem kávu a chystám se ji zanést Sašovi a Vasilovi, když tu se ozve zvenku křik a štěkot psa. Že by Max Schmeling? napadne mě. To je náš pes, kolie. Ale kdež, Max leží kousek ode mě a předstírá, že spí. Jako ostatně vždycky, když se něco děje. Má už svůj věk.

Když vyběhnu ven naskytne se mi barvitý obraz: na zemi leží nějaký vousatý člověk, nad nímž se sklání Vasja. Za plotem jiný vousáč stěží drží rozzuřeného německého ovčáka a křičí: „He’s a criminal! Call for police!!!“ Ten první vousáč popadne kladivo a rozmáchne se proti Vasjovi. Pak ho ale odhodí, vyšplhá na lešení a pobíhá kolem domu. Ten se psem ho sleduje po chodníku. Něco na sebe křičí.

Jediný, koho poznávám je ten německý ovčák. Hlídá nedaleké velvyslanectví. Občas se s ním bavím. Max také. A tak vymačkám na mobilu 158.

Moc rád píšu, že policie přijíždí opravdu rychle. A co víc, ti hoši si počínají naprosto profesionálně.

Tváří v tvář uniformě vousáče opouští bojovná nálada, sleze z lešení a nasazuje pokorný výraz. Vypadá ještě menší, než ve skutečnosti je.

S radostí se ujímám role překladatele, i když ten nový Němec svůj nový jazyk moc neovládá.

Přijel z Berlína, kde je prý ambasáda zavřená kvůli rekonstrukci (to je asi blbost, že?) a tady v Praze ho nechali dlouho čekat, tak mu ruply nervy a vyřešil to nejhůř, jak mohl – dlažebními kostkami. Před ostrahou se psem se skryl u nás, když přelezl branku. Při tom utrhl ozdobné kování a poškodil zvonek. Zbytečně – branka byla otevřená.

Tvrdí, že je nemocný, vytahuje několik plat jakýchsi léků, které užívá a ukazuje jizvu po operaci. Je mi ho líto, stejně jako kdysi dávno toho milicionáře ve Vodičkově ulici, jak jsem již psal.

Shání se po čepici. „Meine Mütze!“ vykřikne a vběhne do zahrádky.
„Tam přeci vůbec nebyl. A žádnou čepici ani neměl,“ míní Saša.
Vousáč nakonec vytáhne z kapsy kulicha, nasadí ho na hlavu a odchází s policisty.

Později se dozvídám, že na velvyslanectví udělal škodu za sto tisíc...

„Hele, tady je nějaká čepice,“ řekne za pár dní Serhiy, majitel stavební firmy.

A opravdu – černá kšiltovka sedí v břečťanu na sloupku branky. Tak měl ten nešťastník přece pravdu. Asi mu tam uvízla, když branku přelézal. Chudák. Je mi ho líto ještě o trochu víc.

Čepici položím na plot. Na druhý den už tam není...

Pozn.: Kresby autor
***