Já měl to štěstí, že můj otec často chodíval z titulu své práce na Brněnské veletrhy a ač byl nekuřák dostával, jako pozornost cigarety a tak se mu doma trochu i hromadily. No když mi bylo 14 roků, tak jsem je objevil, pár krabiček mu vzal, abych si šplhnul u kouřících spolužáků.. Jenže, co čert nechtěl, když si zapálili ten "kvalitní" matroš 60 let, tak mě hned vyzvali, abych tak učinil i já.. Nechtíc být zahanben jsem si několikrát zhluboka šluknul a ztratil jsem po tom rychle vědomí. Sesul jsem se, jako tovární komín po odstřelu.. Když jsem se probral, tak jsem pochopil, že tahle "relaxace" opravdu není pro mně..

Moc děkuji za návštěvu a komentář. Tak to jsme na tom podobně

Hodně se kouří i v českých pamětnických filmech z první republiky. Bylo to, jak se dnes říká, hodně in. V současných filmech kouří jen ti, kteří jsou vykreslování jako vyděděnci stojící na okraji společnosti.

Taky jsem pamětník, kdy i v autobusech byly zabudované popelníčky, i když se už v nich kouřit nesmělo. Ve vlacích však ještě dlouho ano.

Díky moc za návštěvu a komentář, Viléme. Máš pravdu, ty popelníky ve vlacích si vybavuji.

Jako dítěti mně cigarety voněly, protože kouřil můj tatínek. Teď mi vadí i to, když kolem mě někdo s cigaretou jen projde. V mém případě neplatí to, že cigaretový kouř nejvíce nesnáší bývalí kuřáci - protože já jsem se to, díky bohu, taky ani nenaučila.

Nový Bydžov! Příjemně jste mě s ním překvapil, pane Miroslave. Jezdila jsem tam za rodinou.

Já kouření také nesnáším. V Bydžově měl pan školník nějakou přízeň. Měli tam sad s hrušněmi. Později, když jsem jezdil z Prahy domů, tam měl vždy autobus dlouhou přestávku, tak jsem si vždy vzpomněl, jak nám pan učitel na matiku říkal, že to bydžovské náměstí má přesně 1 hektar.

Pane Miroslave,

tak tohle je pro mne též velmi zajímavé téma, s to především s ohledem k mému celoživotnímu negativnímu postoji k tomuto zlozvyku.

Jsem trvale jeho zapřísáhlým odpůrcem, a to tak, že nemohu ani chvíli pobývat v místnosti, kde by byť jediný člověk vykouřil jednu jedinou cigaretu (třeba i hodinu před mým příchodem).

To však neznamená, že jsem se jakožto adolescent (kolem mých cca 18 let) nepokusil zjistit, co že to stojí za těmi libými pocity milovníků cigaret.

Takže celkem 3 pokusy v rozestupu několika dní:

1. pokus (2 krátké, pvrchní tahy) - hnus.

2. pokus - totéž, hnus ale o potnání větší. K úplnému odrazení, resp. ke vzdání se mého dalšího bádání bez "dostatečně podložených a potvrzených výsledků" však u mne stále nedocházelo. Takže na řadě byl pokus č. 3. Tam to šlo velice rychle. Cca po 1 minutě jsem skončil na toaletě, kde jsem strávil cca 20 minut, než jsem se z toho všeho nakonec tak nějak dostal. Podotýkám, že se někteří spolužáci docela vydatně bavili

A tak nastal definitivní konec mého bádání - s uklidňujícím pocitem, že bylo vše "řádně" prozkoumáno, završeno a vyhodnoceno.

Nu, a zcela absurdní je, že jakožto celoživotní nekuřák trpím již cca 30 let závažnou a stále progredující chronickou plicní nemocí (CHOPN), typickou pro kuřáky. To zkrátka nevymyslíš...., i když - on ten svět vlastně dost často připomíná jedno velké absurdní divadlo.

Vám, pane Miroslave, samozřejmě díky za další bezva blog s přáním krásného nastávajícího víkendu.

Moc děkuji pane Pavle za návštěvu a milý komentář. Postoj ke kouření máme tedy stejný. Přeji Vám rovněž krásné dny.

Moc pěkná kuřácká mozaika, Miroslave, krásně ilustrovaná. Jako kluci jsme chodili občas kouřit na střechu činžovního domu, kde jsme bydleli. Jedna bystrá a ostražitá žena z protějšího domu nelenila a oznámila telefonem neprodleně tuto skutečnost mojí babičce. Víte o tom, že Vás Tomáš kouří na střeše?" Babičku to nezaskočilo a řekla, že děkuje za informaci, ale že to ví. A vyřídila to se mnou v naprostém klidu u oběda.

Srdečně zdravím a přeji Ti krásné předjarní dny.

Děkuji Ti Tomáši. Vidíš, na střeše našeho domu v Mostku jsme s kamarádem a spolužákem trávili hodně času, ale kouřit tam nás nenapadlo. Moc Tě zdravím a krásné dny Ti přeji.

Pobavilo. Až skúsenosť je pre nás vždy určujúca. Som nefajčiar. Skúsila som a nechutilo. Vadilo by mi, keby niekto u nás v práci fajčil v kancelárii. Alebo pri jedle v reštaurácii. Vyhýbam sa zafajčeným priestorom.

O následkách fajčenie e-cigariet nevieme nič, následky budeme poznať tak o 20 rokov.

Neviem čím to je. Takmer všetci starší tu v okolí fajčili tabak Taras Buľba a pomreli vo vysokom veku na starobu. Jeden náš sused dokonca tvrdí, že mu lekár zakázal prestať fajčiť, že by to bolo pre jeho telo taký šok, že by to nevydržalo.

Děkuji za návštěvu, paní Melišová. Já jsem nekuřák a měl jsem štěstí, že jsem v kanceláři byl vždy s nekuřáky. Tedy kdysi, od začátku 90. let to už byla samozřejmost. Připomněla jste mi hlášku Felixe Holzmanna : byli dva bratři, ten jeden kouřil a dožil se 90 let. Ten druhý nekouřil vůbec a umřel když mu bylo půl roku.

Váš příběh je mi blízký a hned přidám svůj, jak jsem ve 12 letech začala a přestala kouřit já

v tomhle veku devcatka je to vetsinou nekdo z blizkeho pribuzenstva, casto nejaky strycek ...

Hezké Mirku! Moje teta lékařka mi jednou vyprávěla, jak jim přivezli do Motola na pohotovost pána, co celý život bydlel u komína michelske plynárny. Po chvíli jim tam začal kolabovat s dechem, tak ho zase rychle naložili a odvezli zpátky k tomu jeho komínu do Michle. Prý mu tím zabránili život. A na to musela studovat 6 let medicínu! 😀

To je zajímavé, Petře. Ten pan Chalupník byl topičem ve fabrice.

Já su na tom úplně stejně, jako vy. Také mi to nechutnalo. Nejvášnivějším kuřákem jsem byl v první a osmé třídě.

Tata kúříl jak ucpané kamna, stávaja lehaja. Nakonec se dožil skoro osmdesátky i když párkrát utékl hrobníkovi skoro z lopaty.

Myslím, že to za něho ale odnesla maminka, (pasívní kouření se tenkrát prakticky neřešilo) i když - z její strany umřeli na tu "ošklivou nemoc" brzy všichni a někteří nekouřili vůbec... Staříček kúříl jednu od druhé, (střihal si je do cigaršpice na půlky, aby ušetřil) a dožíl se devadesátky...

Tož kdožoví, co za tým všecko je.

Děkuji za návštěvu a hezký komentář, pane Jurčáku. Máte pravdu, ono je to složitější.