Jak jsem se učil (a nenaučil) kouřit

Dříve se asi nevědělo, že kouření škodí zdraví. Proto se třeba ve filmech tolik kouřilo. Takový Humphrey Bogart nedělal skoro nic jiného a stal se nejlepším americkým hercem všech dob.

Než jsem se narodil, byl můj tatínek vášnivý kuřák. Dokonce natolik, že se při východu z kina zastavoval hned ve dveřích, aby si zapálil.

Já už jsem ho znal jako nekuřáka. I když...
***
Jenou jsme jeli do Nového Bydžova pro hrušky. S panem Pourem, který byl školníkem. Před cestou tatínek vyškemral na panu Pourovi cigaretu a hned ji vykouřil. První po letech.

V Bydžově na náměstí (pozor na to, je to hektarové náměstí, jak nám říkal pan učitel) tatínek řekl:
„Pan Pour mi dá cigaretu a já tady na vás počkám.“
Na to pan Pour: „Pan Pour vám žádnou cigaretu nedá, protože by měl popotahování s vaší manželkou.“
***
Největší kuřák mého dětství byl pan Chalupník. Často se mnou sedával na schodech nebo na lavičce za domem a kouřil. Třeba „Partyzánky“, kterým se říkalo „dělnické blaho“ nebo „ Lípy“ v barvách Dukly. Nejvíc se mi líbily „Letky“, protože na nich byl obrázek tří stíhaček.

Stíhačky tam u nás tenkrát lítaly. Ležel jsem v trávě a pozoroval jejich let. Někdy jsem také vypustil balónek z pouti. Vylétl až někam k těm stíhačkám a zmizel v modři letního nebe.
***
Nasbíral jsem si špačky od cigaret pana Chalupníka a tabák jsem nacpal do dýmky po dědečkovi. Bylo to před Vánoci a vypravil jsem se na lyžích do lesa. Zajel jsem až do toho hustého, smrkového lesa, aby mě nikdo neviděl.

Byla už skoro tma, když jsem se odvážil zkusit dýmku zapálit. Tu se ozvalo praskání větví v mlází za mnou. Rychle jsem dýmku zahrabal do sněhu. Z mlází se vynořil pan Šturma, kterému jsme říkali „pašerák“. Táhl za sebou stromeček.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem.
„Na... na... nazdar,“ řekl pan Šturma. „Co tu děláš? Já jsem byl u hajnýho pro stromeček, víš?“
To by mě zajímalo, u kterého hajného pan Šturma byl, když hájovna je v lese na druhé straně údolí.

***
Hodně kouřil také pan Čmuchal, tatínkův kamarád. Jednou k nám přišel a povídá tatínkovi:
„Mirku, já mám takovou blbou nemoc...“
Jakou blbou nemoc to pan Čmuchal měl, jsem se nedozvěděl, jelikož mě tatínek vykázal z pokoje.
Když pak pan Čmuchal odcházel, tatínek mu doporučil nekouřit.
Pan Čmuchal, který mluví strašně rychle a není mu někdy moc rozumět, řekl:
„Víšžedyžsizapálímtakjemilíp.“
Tatínek mu nerozuměl. Pan Čmuchal si myslel, že ho neslyší a tak zakřičel:
„Víšžedyžsizapálímtakjemilíp!!“
Bylo to marné, tatínek stále nerozuměl. Tak jsem mu to sdělení nakonec přeložil.
„Tak si zapal, hochu,“ řekl tatínek a pan Čmuchal spokojeně odešel.
***
Jako výrostci jsme samozřejmě kouřili.

Já jsem se do toho ale nutil, protože mi to pranic nechutnalo. Těch cigaret jsem za život vykouřil tak asi deset.
***
Na vojně kouření nepřicházelo v úvahu, jelikož jsem se věnoval sportu. A to nejde dohromady. Poslední pokus jsem učinil mnohem později, když už mi bylo přes třicet. To jsme si s bráchou řekli, že bychom mohli zkusit dýmku. Měl jsem takovou malou – což je prý chyba – a snažil jsem se ji udržet „při životě“. Řeknu vám, že tak špatně mi ještě nikdy nebylo. Myslel jsem, že je to můj konec. A konec to byl. Ale mých pošetilých kuřáckých pokusů.

***
Na závěr musím zmínit ještě jednoho těžkého kuřáka, doktora Mrkose. Kdysi jsem o něm psal, jak ho tak trochu zahanbil příslušník PSVB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), pan Hadraba, když oživil osobu, kterou doktor Mrkos prohlásil za mrtvou. Lékař už, bohužel, není mezi námi. Při jeho způsob života a množství spotřebovaného nikotinu a alkoholu, to není nic nečekaného. Kamarád saniťák mi vyprávěl, že když ho převážel do nemocnice - a museli ho už podpírat - tak si hned, jak vylezl ze sanitky, zapálil cigaretu.
Vždycky říkával: „Já si musím rauchnout nebo mě ten kyslík roztrhá plíce.“
***
Pozn.: kresby autor
***