Podobnou fotku mám doma taky a vedle ní další ze svatého přijímání v bílých podkolenkách. Ani jedna akce nebyla z mé vůle, tak se to prostě stalo.

Normálka. Já jsem chodila s jednou kamarádkou do katolického, s druhou kamarádkou do evangelického náboženství, a se všemi skládala pionýrský slib.

Docela vás chápu a kvituji vaši upřímnost. K organizovaným záležitostem jsem měl také vždy odpor. Když vidím dnešní domovy důchodců, jak tam babičky a dědečci společně zpívají nebo cvičí pod dohledem personálu, berou mě mory. Tohle n i k d y.

Děkuji za návštěvu, pane Šťastný. Ano, cítím to stejně.

Víte, ono asi záleží na zkušenostech. Já jsem se stal vlčetem už v roce 1945 - na rozdíl od Vašeho povídání jsme neměli družstva, ale družiny a vedli je rádcové nikoliv velitelé. Ve skautu jsem tak prožil krásné téměř čtyři roky - než nás komunisté zakázali a soudruzi z akčního výboru zabrali klubovnu. Měli jsme i pokřiky - ale asi trochu jiné než ten Váš. Říká se, že kdo se stal skautem jednou, zůstane jím po celý život - bez ohledu na to jaký právě nosí šátek. Proto mé kroky v roce 1968 opět vedly ke skautům a to už jsem několik roků vedl na jedné pražské ZDŠ turistický kroužek a napsal pár dětských knížek - opět ve skautském duchu, což se soudruhům nelíbilo. Ostatně v roce 70 nás stejně zase zrušili. Proč jsem to sem vlastně napsal? -snad jen proto, že nebyli jen samí Fléglové a více méně pitomé pokřiky. Na ten náš jsem nezapomněl ani po osmdesáti letech.

Děkuji Vám za návštěvu a komentář. Víte, já si to názvosloví moc nepamatuji (družina, rádce) - je to možné. Já jsem tam byl všehovšudy třikrát, protože to prostě nebylo a není pro mě. Organizace prostě nemám rád. Ten pan Flégl byl tedy asi Váš vrstevník a nebyl vůbec špatný, a jak jsem psal níže Vaškovi, i toho pionýra vedl dobře a po skautsku, bez jakékoli politiky. Ten pokřik byl u nás ve Dvoře tradiční, protože ho znali i stařičcí skauti z 1. republiky. Mně se ale pokřiky na povel prostě nelíbí (ani na fotbale).

Jo, jo, Fléglové jsou nezmaři.

Vašek

Je to tak. Ale musím říct, že toho Pionýra vedl opravdu "po skautsku". Brácha tam chodil rád.

Líbí se mi Vaše vyprávění, rozumím Vašim pocitům a postojům v něm. V takových situacích náš postoj a rozhodnutí nejvíc ovlivní šikovní nebo nešikovní dospělí lidé. Můžou nás natolik nadchnout, že z formální banality udělají dobrodružné aktivní prostředí, do kterého se budeme těšit, nebo naopak krásnou záležitost mohou zformalizovat a znechutit.

Já to měl obdobné jako Vy. V první třídě nám hodná a laskavá starší paní učitelka všem automaticky uvázala červené šátky a my byli bez jakékoliv diskuze Jiskřičkami. Ve druhé třídě se Jiskřičky a Pionýr nenápadně vytratili a my si sami našli cestu do obnoveného Skauta-Junáka. Tam jsme měli štěstí na vedoucí, kteří nás při každé příležitosti vytáhli do přírody, kde jsme se učili pohybovat, stopovat, vařit, tábořit, hrát kolektivní hry... a i když to s tím pokřikem museli taky splnit, protože takové asi tehdy byly jednotné Inštrukce z vyšších skautských míst, netrápili nás s tím, jen nám prostě oznámili, že náš oddílový pokřik bude “xyz” a tím to zhaslo, což bylo fajn. A než se na zelených železných ořích s bílými pruhy navrátili příslušníci kmene Rudých Komančů, aby nás rozpustili, stihli jsme dva vynikající letní tábory na Šluknovsku, plné her, soutěžení, hrdosti a sounáležitosti s kolektivem. Tehdy přistáli Američani na Měsíci a my šli několik kilometrů přes les do hájovny podívat se na to v televizi. Byl slunečný letní den, hajný vyndal televizi na stůl v ovocném sadu, narichtoval anténu, a protože to byla jediná TV v okruhu snad 5 km, už se to rozkřiklo a trousili se tam na zahradu lidé ze samot a usedlostí v okolí, kteří si tu podívanou nechtěli nechat ujít.

Když jsme se pak asi za dva týdny vraceli z tábora domů, přes celé průčelí děčínského nádraží se táhl obrovský a dlouhý bílý nápis

“To čumíte bolševici, kdo byl první na Měsíci!”,

který pak býval každé ráno pracovníky Okresního stavebního podniku za přísné asistence uniformovaných VB zamalováván vápnem, aby pak přes noc byl týmiž lidmi za asistence Skautů obnovován...

Moc děkuji, pane Lorenci za přečtení a zajímavý komentář.

Jak já vám rozumím...

Já chodil do Pionýra i do Junáka. Do toho samozřejmě jen krátce a přiznám se, že i moje pocity byly smíšené... Bylo to prostě jiné, než jsem si představoval, ovlivněn Foglarem.

Ale dětství... jsem rád, že jsem prožil dětství v době, v které jsem je prožil a na místě, kde jsem žil. O tom se dnešním dětem ani nezdá. Někdy nechápu, na co bude většina z nich ze svého dětství vzpomínat.

Já to měl ještě tak trochu zvláštní, že jsem prožíval zároveň dětství "dvou generací". Někdy to bylo i docela kruté, ale ničeho z toho nelituju a na nic z toho si nestěžuju.

Moc děkuji za návštěvu a milý komentář. Já to vnímání stejně. Své dětství považuji za šťastné a jsem rád za to, kdy, kde a s kým jsem ho prožil.

autor v sedmdesati uz ztraci tu inzenyrskou preciznost a proto asi opomnel uvest ten pojem, o ktery zde jde.

Te udalosti jsme rikali 'satkovani' a vsichni jsme na to byli hrdi. Stáli jsme tam v rade a jednomu po druhem uvazovala devcata z devate tridy ten satek kolem krku. A pak jsem sli spolecne domu i s tim satkem, ale nikdo si toho moc nevsimal.

To bylo pro me smutne, protoze muj strycek z pohranici mi vypravel, jak on byl tenkrat 'satkovan' a jaka to byla slavnost. Ten satek mu tenkrat neuvazovalo nejake devce, ale sam velitel druzstva, tenkrat se mu rikalo 'Oberkameradschafsführer HJ'. A pak pochodovali spolecne tim pohranicnim mesteckem a vsichni obyvatele je na ulici zdravili tou zvednutou pravou rukou.

Pojem "šátkování" mně nic neříká, Jene. A jsa z pohraničí vím, že HJ se Čechů netýkalo.

Do portrétov ste vložil aj duševný stav či povahové rysy oboch pánov. Učíme sa na všetkom. Skauting u nás nebol. A ja z tých dôb mám doteraz problém až alergiu so slovom "kolektív" v tom zmysle, keď kolektív bol často chápaný ako nutná pospolitosť. Človek bol súčasťou skupiny, ktorá bola často vynútená.

Moc děkuji a souzním s Vámi.

Ten příběh s dědou Hofmanem jsi vystihl fantasticky. Ta zvláštní až neuvěřitelná chvilka prozření, jako modré oko oblohy uprostřed hurikánu. To se mi hodně líbilo.

p.s. Taky se v organizovaných skupinách necítím konformně

Moc Ti děkuji, Viléme, vystihl jsi to přesně s tím modrým okem oblohy.

Pane Miroslave, dědu Hofmanna jste vystihl dokonale. Jako bych ho také znala. A přesně jako já - slib jsem složila, ale to bylo kolem pionýra všechno, taky to u nás vyšumělo... Do SSM už jsem nevstoupila právě kvůli nechuti se organizovat. Ale moje dobrá kamarádka, učitelka, musela z důvodu svojí profese jeho členkou být. A nezažívala v něm nic strašného, naopak - organizovali sportovní hry pro děti, udržovali hroby padlých, sami sportovali a trampovali...

Vše je o lidech, jak Vy hezky občas připomenete. Byla jsem jiskřička a vedla nás starší, obětavá a hodná paní, členka KSČ...

První zleva, pane Miroslave??

Děkuji Vám, paní Jarmilo. Do SSM jsem na gymplu vstoupil kvůli kapele, kterou jsme se spolužákem založili. A oni nás ani nechtěli vzít. Ba ne, já jsem ten prostřední na bobku.