Jak jsem se málem nestal pionýrem a jak jsem se nestal skautem

Přiznám se, že mi tyto polovojenské organizace s oddíly, nástupy, hlášeními, uniformami nikdy moc blízké nebyly.

V naší vesnici žil pan Hofmann. Byl to starý pán a říkalo se o něm, že už „jde domů“ nebo že „už žije v jiném světě“. Jeho pohled byl nepřítomný, prázdný a na nic nereagoval. Můj spolužák a kamarád mu často – když jsme ho potkali – z legrace řekl: „Ahoj dědo.“ A pan Hofmann nic. Podíval se tím prázdným pohledem skrz nás a šel dál. A my jsme se smáli a obdivovali jsme Zdendovu odvahu.

***
Je krásný den. Celá naše třída stojí před kinem. Budeme skládat pionýrský slib. Čekáme, až se v kinosále vše připraví. A tu jde kolem pan Hofmann. Nevím, co mě to napadlo – dodnes se za to stydím – ale řeknu: „Ahoj dědo.“
Jenže co se nestane: do očí pana Hofmanna se náhle, jakoby zázrakem, vrátí přítomnost.
„Copak já jsem tvůj děda?“ zeptá se.
„Poď sem,“ pokračuje. Já ustupuji a on najednou zařve silným, rozhodným hlasem: „Řek sem ti abys šel sem!“

„Ne,“ řeknu já a nadále před ním couvám. On se ale rozběhne a chytí mě za ramena.
„Teď pudem k učiteloj,“ řekne, „já ti dám dědu.“
Vyděsím se. Zrovna teď. Vyloučí mě z Pionýra dřív, než mě tam vezmou. To bude průšvih. A co teprve doma!
Sepnu ruce a plačtivě poprosím: „Pane, prosím vás, nezlobte se na mě. Já už to víckrát neudělám.“
A do očí pana Hofmanna se v tu chvíli vrátí obvyklá prázdnota. Zdá se, že je překvapený, v jaké situaci se nachází. Pustí mě a pokračuje ve své cestě.
„Už máme jít dovnitř!“ volá Arnošt.
A tak jsem se tím pionýrem přeci jen stal.

***
***
„Tohle je pan Flégl,“ představí pan učitel pana Flégla, když ho, někdy zjara roku 1968, přivede do třídy. My samozřejmě pana Flégla známe. Ale tentokrát má na sobě zelenou košili a tmavožlutý šátek. Pan Flégl byl po válce krátkou dobu skautíkem a teď - po dvaceti letech - chce, abychom se také my stali skautíky.
Rozdá nám přihlášky a nadšeně vykládá, jak je to perfektní, být skautem. Něco úplně jiného, než být pionýrem. Mně se to líbí. Přihlášku dám doma podepsat.
***
Asi za týden si pan Flégl přijde vybrat podepsané přihlášky. Skoro všichni kluci jsme se přihlásili a pan Flégl je nadšený. Řekne nám, že příští schůzka bude už v nové skautské klubovně. Jenže pak se to všechno trochu pokazí, protože po nás chce, abychom společně zakřičeli, jakýsi pozdrav, který měli před těmi dvaceti lety: „Zvičina je hora, my jsme ze Dvora, hurá, hurá, hurá!!!“ Já teda nevím, proč bych měl takovou blbost na povel křičet. Připadá mi to trapné a tak mlčím.
„To je slabé,“ řekne pan Flégl. „Tak znova. A pořádně nahlas. A všichni!“

***
Na příští schůzce v klubovně nás pan Flégl rozdělí do družstev a určí velitele. Velitelem mého družstva se stal Boba, který chodí o třídu výš.
Bobovi stoupla sláva do hlavy a hned chce, abychom se seřadili podle velikosti a zvolali „Zvičina je hora...“
„Takže ty se k našemu pozdravu nepřipojíš?“ zeptá se mě vážně.
„Ne, protože je to pěkná volovina.“
„Dobře, ale máš to u pana Flégla. S tím počítej.“ řekne nakonec.
Když jdeme domů řekne Jirka: „Tam jsem byl naposled.“
„Jak to, proč?“ zeptám se.
„Takovej debil, jako Boba mně nebude dělat velitele, to se nezlob.“
No to je fakt. A tak jsem si příště radši šli zahrát fotbal.
***
Za pár dní u nás zazvonil pan Flégl. Říkal, že o skauting je děsně velký zájem a on tudíž musí kluky odmítat. A že když mám podepsanou přihlášku, tak musím prostě chodit.
Já jsem mu řekl, že jsem si to rozmyslel a ať tedy radši místo mě přijme někoho jiného, když je tolik zájemců. On ale, že musí mluvit s rodiči, já že si to jen tak rozhodnout nemohu.
Tátovi jsem řekl, že by mi skaut překážel v učení. To na něj totiž vždycky zabere. Tátovi na učení děsně záleží a tak se polekal, že bych snad mohl ve škole polevit.
***
A tak jsem se skautem nestal. A vlastně už jsem nebyl ani pionýr, protože ten v naší škole tak nějak vyšuměl. A než se vzpamatoval, už jsem byl ze školy venku.
Můj o pět let mladší brácha už zase pionýrem byl.
A kdo že byl jeho pionýrským vedoucím? Správně - pan Flégl.
***
Pozn.: Kresby a foto autor