Ízi prej

Jenom říci, že volíme novou realitu, prostě nestačí. Musíme opustit sami sebe a žít v tomto novém stavu a nikdy již ve starém. (Gregg Braden)

Podzim to najednou - po teplých, jakoby spíše jarních dnech – vzal zhurta.
Krajina se ráno i večer halí do vlhké mlhy a ze stromů prší listí. Ale odpoledne ještě umí ukázat vlídnou tvář. Lidé sedí na lavičkách a mhouří oči před paprsky slunce, které je už skoro zimní a brzy zmizí za korunami stromů.
Na louce hrají chlapci fotbal.
Klidné páteční odpoledne.

***
Zítřek možná už tak klidný a bezstarostný nebude, napadne ho. Sedí na jedné z laviček a pozoruje dva chrty, honící se po trávníku. Závidí jim jejich volnost.

Zezadu, když se prodere nízkým javořím, se přiblíží chlápek v kožené bundě. Elegantně přeskočí lavičku a dosedne vedle něho.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš.“
„Žádné strachy. Tramvaj měla poruchu, tak jsem šel kus cesty pěšky.“
Nově příchozí se otočí za procházející ženou.
„To je baba, co?“ řekne uznale a pokračuje: „Je všechno jasné?“
„Hele... nevykašlem se na to?“
„Co blbnéš, člověče?“ opáčí ten v kožené bundě.
„Nevím. Mám takovej blbej pocit...“
„Tak na něj rychle zapomeň. Tohle je ízi prej, kámo. Ízi prej, chápeš?“
Nesnáší ten jeho brněnský akcent. A už vůbec ne u anglických slov, která ten trouba často používá.
Easy prey... Nejsem to spíš já? napadne ho.
Kožená bunda pokračuje: „Bil sem tam, po západu slunka. Celí objekt je prázdný a jenom jednou za hodinu ho obchází noční hlídač. Starý děda, který...“

Už ho neposlouchá. Slova plynou, ale nedávají smysl.
Po cestě poskakuje straka. Dívky zkouší na vlhké trávě stojku a smějí se. Nějaký tatínek tlačí kočárek. Vedle na lavičce někdo krmí psa.

Také mohl chodit s kočárkem. Jet domů, kde by ho čekala žena. Kdyby... Ale není tomu tak...
Kde vlastně sešel z cesty, po které se jeho život ubíral? Kde a kdy se to stalo?

Zvedne se vánek a rozpohybuje listy na větvích javoru, stojícího za lavičkou. Vánek je mírný, ale frekvence kmitání některých listů je vysoká. Zvláštní...
Listy se pouští větví a zvolna padají k zemi. Který z nich se udrží nejdéle a odpadne jako poslední?, uvažuje.
Náhle se mu zdá, že je také jedním z těch chvějících se javorových listů.
A v šumění vánku, jako by zněla slova apoštola Jana, která tak dobře zná od dětství:
„Znám tvé skutky. Máš jméno, jako bys byl živý, ale jsi mrtvý. Probuď se! Zachraň, co zbývá...“