Femme fatale

Vy se zeptáte: „Máš špatný den?“ Já jsem jako obloha: prázdná, tichá a bez hranic. Může mít obloha špatné dny? Je snad ovlivněna mraky, blesky nebo bouří? (Mooji)

Musí být jaro. Na stinných místech ještě leží sníh a po cestě teče voda. Jarní voda. Studená, sněhová, kalná.
Kráčím s ostatními. Jsou to samí chlapi, patrně dělníci, vracející se ze šichty. Všichni mlčí a jejich tváře jsou zasmušilé. Svoji tvář nevidím.
Kamenitá cesta se začíná svažovat a brzy se objeví první skromné domky. A pak další. U každého se někdo oddělí. Mlčky, bez pozdravu.
Nakonec už jdu jenom já.
Všechna obydlí zůstala vzadu a krajina je teď pustá.
Myslím, že bude pršet.
A přece – v záhybu cesty, ztrácející se v lese, se objeví ještě jeden osamělý dům. Nízký a bílý.

Když se přiblížím, vyjde mi v ústrety žena.
Je krásná, světlovlasá, ženských tvarů. Má zelené oči a zářící tvář. Ta záře proniká do hlubin mého srdce a zaplavuje mé nitro něčím, co neumím popsat.
Hned jsem Tě poznal!
Má věčná femme fatale, se kterou se setkávám v každém svém životě od počátku světa.
Už se nemusíš bát.

Jsem doma.
Tady.
Teď.