Fatální ubrus

Docela obyčejné věci mohou někdy - snad řízením osudu - do našich životů zasáhnout opravdu významným, třeba až fatálním způsobem. Třeba i věc tak prostá a zdánlivě bezvýznamná, jako je docela obyčejný ubrus.

Do našeho gymnázia nastoupila nová paní profesorka, říkejme jí Jana. Učila francouzštinu a měla francouzský šarm. C’est logique, n’est-ce pas? No, ne tak docela. Zvláště, vezmeme-li v úvahu její předchůdkyni.

Všichni kluci jsme ji milovali. A ovšem také pan profesor, dejme tomu, Jiří. A to byl problém, neboť Jiří byl čerstvě ženatý. Ale vatra vzplála, tomu se prostě nedalo zabránit. Vždyť si ti zkuste. V takovém případě to chodí tak, že všichni kolem to vědí, ale ti dva – o které se jedná - si myslí, že to neví nikdo. To je už takový přírodní zákon, víte?

A jelikož jsme na malém městě, tak malér je jedna dvě. Paní novomanželka si přišla zjednat pořádek. Naštěstí pan ředitel vahou své osobnosti (za vydatné pomoci pana školníka) zabránil nejhoršímu.

Takže dobré. Jenže pak se skoulela ta patálie s tím ubrusem. V gymnáziu je aula. To je takový velký sál, jako v divadle. Hrála tam také naše rocková skupina a jiné věci se tam děly.

A tehdy tam byla nějaká sláva. Možná oslava VŘSR (to byla snad nějaká revolta někde v Rusku – to kdyby to náhodou četl někdo z té generace Z, jak o ní nedávno hezky psal milý kolega pan Jiroudek), možná něco úplně jiného.

Aula se zaplnila námi, studenty. Byli tam úplně všichni, kromě Soukeníka z naší třídy, kterého někdo zamknul na WC. Někteří dokonce museli stát.

Na jevišti to vypadalo takhle. Tak krásně to pan školník připravil a pan ředitel zkontroloval:

V okamžiku, kdy se zadním vchodem začal na pódium trousit profesorský sbor, to ovšem (jak jen se to mohlo stát?) vypadalo takto:

Z nějakého neznámého důvodu, byl na jednom stole prostě ubrus o poznání kratší.

A zrovna u toho stolu s krátkým ubrusem se po několika přesunech, způsobených pozdním příchodem doyena profesorského sboru, ocitli - aniž by to tušili - Jana a Jiří.

A tak se během té akce děly věci.

To vše před očima všech studentů. A také pana profesora Jandy, který jednak dával pozor, abychom nevyrušovali, jednak to celé fotografoval. Pochopil, že jakákoli akce z jeho strany by celou situaci jen zhoršila. Zpočátku se snažil vysílat jakési signály – ale všichni víme, jak to s takovými signály vypadá - a tak nakonec rezignoval. Snad si toho nikdo nevšimne – napadlo ho možná. Pan ředitel mluví přeci tak poutavě.

No tak, všimli si toho pochopitelně všichni. A to víte, jsme na malém městě...
***
Tentokrát už pan ředitel jednat prostě musel, pokud chtěl odvrátit dívčí válku. A tak paní profesorka Jana odešla na jiné gymnázium, kamsi na Moravu nebo snad až na Slovensko.
Jo a na fráninu jsme zase měli tu starou čarodějnici. Épouvantable, n’est-ce pas?

A Jiří? No, musel, jak se říká, začít sekat latinu. A dělal to tak dobře, že to nakonec dotáhl až na ředitele.
***
No vidíte a od té příhody s ubrusem, která tehdy hýbala gymnáziem, ba i městečkem, už uplynulo padesát let! Kdo si na to dnes vzpomene? A tak je to se vším. Tak pozor na to, dámy a pánové...